PUK č. 6: Jan Ščotka o začátcích, reprezentaci i rodině

Narodil jste se ve Vsetíně, jak vzpomínáte na své dětství?
Jenom v dobrém. Všechno to bylo takové krásné, vyrůstal jsem v hokeji s klukama, jsme spolu stále v kontaktu. Dětství bylo krásné. Byli jsme hodně venku, za což jsem vděčný, že jsem se nenarodil teď o něco později. Když to člověk vidí… Ale taková je doba. Já jsem stihl ještě schovky, hry na policajty a zloděje a tak. Hrozně rád na to vzpomínám.

Vracíte se tam často?
Snažíme se. Co se narodila malá, tak tam jezdíme čím dál tím víc, za babičkou, i za klukama, za kamarády. Snažíme se, co nejvíce to jde.

Ve Vsetíně jste také udělal své první hokejové krůčky, jak vypadaly vaše začátky? Kdo vás k hokeji přivedl?
Těžké docela. Tak do patnácti let jsem pořád váhal, jestli fotbal nebo hokej. Bylo to samozřejmě pěkné, když člověk vyrůstá s těma děckama, tak je to super. Ale hokejově jsem nebyl úplně nejsilnější článek v týmu. K hokeji mě přivedli rodiče, babička a děda. Ta nejbližší rodina.

Takže jste si nebyl jistý už od malička, že budete hrát hokej? Jaké jiné povolání bylo vaše vysněné?
Nene, váhal jsem. Jako malý jsem chtěl být popelář, na to jsme si s kamarádem hodně hráli. Teď bych chtěl třeba zkusit astronauta, podívat se někam trošku dál.

Jaký jste byl student? Které předměty vám dělaly největší problém?
Do první půlky deváté třídy docela dobrý, pak to šlo úplně z kopce. Druhé pololetí, tam už se moc neřeší, hlavní bylo prolézt. Střední škola, tam to bylo takové bláznivé docela. Největší problém mi dělala jednoznačně fyzika, v ní jsem byl úplně mimo (smích). Schválně jsem se jí pak na střední vyhnul.

V sezoně 2010/2011 jste reprezentoval Zlínský kraj na MMČR, pamatujete si to?
Jasně, pamatuju. Byl jsem na pokoji s Adamem Hořanským, bylo to moc fajn. Ty zážitky jsou super. Na to člověk vzpomíná vždycky. Nevím už, kolikátí jsme skončili, ale myslím, že to bylo v Budějovicích. Pamatuju si ten hotel docela. Měli jsme takový veliký podkrovní pokoj.

Později jste se dostal do reprezentace U18, se kterou jste si zahrál na memoriálu Ivana Hlinky, české barvy jste hájil i ve starších kategoriích. Co vám mládežnické reprezentační akce daly?
Hodně zážitků, vždycky to bylo super. Vidíte se taky s jinýma klukama z jiných týmů. Myslím, že i dobrou zkušenost. Byli jsme mladí, bylo nám všem šestnáct, sedmnáct. Vycestujete někam bez rodiny a jste tam sám, dostanete nějaké kapesné a s tím musíte vyžít. To mi moc nešlo (smích), vždycky jsem prosil rodiče, za což jim moc děkuju.

Váš první kontakt s českou nejvyšší soutěží proběhl v dresu Pardubic. Jak jste zvládal přechod do dospělého hokeje?
Měl jsem štěstí, že jsem šel do Pardubic do juniorky, ale asi po sedmi zápasech mě vytáhli nahoru. Byl to šok a skok. Ale šel jsem do toho rovnýma nohama, tak to bylo pro mě asi nejpohodlnější. Trenérem byl Zdeněk Venera, který mi dal důvěru. Tam se to všechno upeklo.

Pamatujete si na váš první extraligový gól?
Jasně, bylo to proti Spartě, puk mám pořád doma. Byl tam se mnou na ledě i Tomáš Zohorna, ten si to asi nepamatuje, pro něj to byla rutina. Nahrával mi podle mě on a Petr Sýkora. Mám to pořád v hlavě.

Kdy podle vás nastal zlomový moment ve vaší kariéře?
Myslím si, že to bylo někdy ve starším dorostu na Vsetíně. Kolem těch šestnácti let, začalo mě to hodně bavit. Pak první rok v Pardubicích byl super, potom jsem ale trošku stagnoval. Pak zase v Litvínově mě to znovu nakoplo.

Zahrál jste si také ve Finsku, v čem jste pociťoval největší rozdíl oproti Česku?
V recyklaci odpadků, jednoznačně! (smích) V tom jsou podle mě nejlepší na světě. Z toho lidského hlediska to bude toto, z hokejového asi to, že tam hrálo hodně mladých kluků, a bylo to rychlé a zběsilé. Česká extraliga je taková víc systémová a je to tu fyzicky těžší. Bruslením je to zase náročnější tam, každé má něco.

Máte raději zimu nebo léto?
To je těžké, mám rád obojí. Teď se spíš kloním k létu, ale zase v zimě si zajet někam na dovolenou na hory, je taky super. Ale stejně spíš léto.

Takže jste na severu netrpěl?
Nene, ta zima je krásná. Sice moc nesvítí sluníčko, ale je tam hodně sněhu, tak je to pěkné.

V roce 2022 jste byl součástí bronzového týmu Česka na MS, byl to pro vás tehdy největší úspěch?
Do té doby určitě. I to, že jsem se tam dostal, byl splněný dětský sen. Už jenom to, že jsem tam byl. Že se podařilo i něco uhrát, to je neuvěřitelné.

Po konci ve Finsku jste zamířil rovnou do Komety, na co jste se sem nejvíce těšil?
Jelikož jsme šli spolu s Kubou Flekem, tak na něj samozřejmě (smích). Teď vážně, za Kometu jsem vždycky chtěl hrát. Jako protihráč jsem si to tady vždycky užíval, měl jsem hrozně rád ódu na Kometu, to jsem miloval i jako soupeř. Fanoušci jsou tady skvělí.

V Kometě jste začínal s číslem 96, další roky jste již hrál s 23. Proč jste se rozhodl pro změnu?
Devadesát šestka mi asi tolik neslušela (smích). Nebyl jsem úplně spokojený se sezónou, co jsem tady měl, tak jsem to zkusil změnit, jak to tak lidi dělají, tady ty svoje rituály a blbosti. 96 jsem měl podle svého roku narození, v roce 2023 se mi narodila dcera, tak jsem to změnil právě za toto číslo. Ta druhá sezóna byla za mě asi nejlepší, co jsem kdy v hokeji měl, tak jsem si tu 23 nechal. Hned na to jsme pak vyhráli titul.

Jak jste zmínil, po první sezoně v Brně se vám narodila dcera. Jak jste se zhostil role otce?
Ze začátku to bylo těžké. První rok to měla manželka náročné, protože malá moc nechtěla v noci spát, hodně se budila. Musím Klárce poděkovat, že to zvládla naprosto skvěle. Potom od toho roku už začala spinkat dobře, takže už to začalo být takové pohodovější. Malá začala chodit, mluvit začíná teda pomalu až teď. Těším se za ní vždy domů, vždycky za mnou přiběhne: „Čau taško!“ (smích), je to úplně skvělé. Užívám si každý moment, co jsem s ní.

Na MS 2024 jste vybojoval s reprezentací zlato, jak na to vzpomínáte?
Byl to pro mě úplný blázinec, vyskočil jsem z pozice náhradníka… Taky splněný sen, to už je takový sen, o kterém jsem si ani nemyslel, že se mi někdy poštěstí si splnit. Ještě na domácím mistrovství, kór finále. Jsem za to hrozně vděčný, je to pro mě, společně s titulem Komety, takový nejsilnější hokejový zážitek.

Hned další rok jste si střihl titul s Kometou, které oslavy byly divočejší?
To je těžké, obě byly náročné. V Praze jsme se rozutekli za čtyři nebo pět dní. Už jsme nebyli spolu, bylo to takové rychlejší. Zase bych řekl, že to bylo efektivnější (smích). Tady jsme byli docela dlouho spolu, všichni jsme se toulali po městě, na Špilberk a tak. Tady to bylo delší a zase trochu volnější. Ale Zelňák a Staromák, to jsou největší zážitky, když nepočítám to na ledě. Určitě bych to chtěl ještě zažít.

Co vám, kromě hokeje, dělalo v poslední době největší radost?
To je jasné! Dcera, rodina, manželka.

Máte plány do budoucna, nebo spíše žijete v přítomnosti?
Já spíš přítomností, na plány mám ženu (smích), ta myslí na budoucnost. Já se snažím žít tady a teď. Vůbec se nehrabu ani v tom co bylo, s tím člověk nic neudělá. Proč plakat nad rozlitým mlékem. Takže ani minulost moc neřeším.