Kniha je tvořena z celkem třinácti jednotlivých kapitol. Ano, přesně tolika, kolik má brněnská Kometa titulů a ne, rozhodně to není náhoda. Paralel v knize najdete hned několik. „Kometa není jenom o hokeji, ale je potřeba tento pojem chápat jako určitý typ filozofie. Je to o způsobu myšlení, slušnosti, etice. Takové pocity ve mně vzbudil Libor Zábranský, a to mě nadchlo,“ svěřil se autor knihy. Pohádky jsou primárně určené pro malé kluky, holky, ale nenechte se zmýlit, nezapomnělo se ani na dospělé. A pozor, těšit se můžete také na audioknihu v podání Miroslava Donutila. No uznejte, kdo jiný by mohl propůjčit pohádkám o Kometě svůj hlas než tato česká herecká ikona.
Jak byste pohádky o Kometě charakterizoval, co by o knížce měli čtenáři rozhodně vědět?
Pohádková kniha symbolizuje třináct mistrovských titulů, které Kometa doposud získala. Vzpomínal jsem u psaní knihy na své první hokejové krůčky. Chodil jsem na tehdejší ZKL, v mládí hrál také hokej. Když došlo na napsání prvních pohádek, říkal jsem si, že by se mohlo jednat o jednotlivé příběhy, které vždycky vedou ke stejnému cíli.
Jak vznikl nápad pohádky sepsat? Co bylo hlavním podnětem?
Myslím, že oslovit mě, byl nápad mého kamaráda Mirka Donutila, se kterým se známe asi čtyřicet let. Už kdysi jsem napsal knihu Pohádky z Dobráčkova, což je vesnice, kde jsou všichni dobří. Dokonce i ti zlí jsou také dobří. Takový lidský nadstandard. S Liborem Zábranským jsem se dřív neznal, ale on Mirka Donutila zná, jsou kamarádi, takže odhaduji, že Mirek představil svou vizi panu Zábranskému. A podívejte, kniha je na světě.
Je kniha určena výhradně pro děti, nebo si v ní najdou své i dospělí?
Určitě se v tom dospělí najdou, protože dospělí jsou vlastně přerostlé děti. To, co prožijete, když je vám šest nebo osm let, to se vám z hlavy nevymaže. Chlapi jsou pořád kluci, u žen to funguje úplně stejně. Stále to jsou holky. Pro dospělé je to všeobecně o tom, aby si zavzpomínali na svá dětství.
Jak se zrodily jednotlivé kapitoly? Najdeme v nich nějakou paralelu s hokejovou Kometou?
Když jsem kývnul na to, abych začal psát pohádky o Kometě, byl jsem z toho hodně nadšený. Ve svých osmi letech jsem hrál za ZKL, zažil legendární hráče Komety, chodíval jsem na ně za Lužánky. Propojení s Kometou určitě je, čerpal jsem podle konkrétních lidí, které jsem ve své knize pojmenoval křestními jmény.
V knížce se objevuje málomluvný Libor s velkými rameny. Co byste k této postavě řekl?
Přiznám se, že filozofie, logika a vysoká míra etiky Libora Zábranského je mi blízká. Dřív jsme se neznali, až později, když jsme se společně začali bavit o pohádkách. Několikrát jsme byli spolu na obědě a povídali si. Máte lidi, které znáte třicet let, ale za pět minut si s nimi nemáte co říct. Pak je opačný případ. Za dvě hodiny máte pocit, že jste si stačili říct jen setinu toho, co jste chtěli. To pro mě byl právě Libor Zábranský.
Jak se do knihy dostala vesnice Drahošov?
Víte, to je spíš takový symbol toho, že každé vítězství je velice těžká a drahá záležitost. Nic nejde jednoduše a lehce. Takže právě proto Drahošov. Pan Werich říkal Dejvice – v překladu dej – více.
Audio knihu na podzim namluví Miroslav Donutil, co říkáte na tuto spolupráci?
S Mirkem jsme knihu hodně konzultovali. Prvním čtenářem a kritikem byl on. Každou pohádku, každou kapitolu četl. Něco jsme si k tomu řekli a k Liborovi Zábranskému se dostala až finální verze.
Říkal jste, že se s českým hercem Miroslavem Donutilem znáte řadu let, jak jste se seznámili?
Jsem jeho velkým fanouškem už od dob, kdy hrál v brněnském divadle Husa na Provázku. Byl jsem jako jeden z mála lidí na představení Theatrum anatomicum, které odehrál společně s Bolkem Polívkou. V roce 1989 nebo 1990 jsme jezdili hrát studentům a v divadle na Provázku nás Trúda Vidlářová jakožto muzikanty, přidělovala k jednotlivým hercům. Nejprve mě přidělila k Bolkovi Polívkovi, pak několikrát k Mirkovi Donutilovi. Byli jsme spolu na zájezdu v Ostravě a on celou cestu povídal historky a vtipy. Byl vždycky šťastný, když nás v autě rozesmál. Něco jako Vladimír Menšík. Mirek po cestě parodoval Mečiara, Husáka a další politiky. Pořád jsem se smál, musel jsem několikrát zastavit, jinak bychom se asi vybourali (smích).
Jaký máte vlastně vztah k Brnu a hokejové Kometě?
Jsem domestikovaný Brňák. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se s rodiči z Litoměřic. Můj tatínek mě vzal poprvé na hokej na stadion za Lužánkami. Myslím si, že to bylo v polovině šedesátých let a zrovna jsme hráli se Slovanem Bratislava. Začalo mě to bavit a pak jsem ho i začal hrát. Naučil se i celou sestavu Komety. Táta si nemohl vzpomenout na některá jména, já mu je dokázal bleskově vyjmenovat. A to mi bylo kolem osmi devíti let. Hokejové dění samozřejmě neustále sleduji. Pokud mi to čas dovolí, snažím se chodit na každý zápas Komety. Mám své místo na tribuně.
Prozradíte jméno svého nejoblíbenějšího hokejisty?
Z minulé éry to bude určitě Vladimír Nadrchal, kterého si pamatuji ještě bez helmy. Pak měl něco bílého připláclého na obličeji (úsměv). Dále to byl Josef Černý, kterého jsem také obdivoval. On býval takový nahrbený a já ho napodoboval. V reprezentaci dal krásný bodyček Ragulinovi, na ten nezapomenu.
Jste písničkář, dokumentarista, režisér i autor divadelních her. Čemu se aktuálně věnujete nejvíce?
Letos vyšly dvě moje knihy, nejprve o legendární brněnské kapele Synkopy 61 a druhá knížka je o Kometě. Aktuálně píšu scénář na hraný film o Vladimiru Vysockém, což byl herec, písničkář a básník. Měl by to být velkofilm. Připravuji také dokument o Michalu Prokopovi a chystám si poznámky na knihu o Haně a Petru Ulrychovým. Je zkrátka pořád co dělat (úsměv).