I bez zlata se dá žít, usmívá se spokojený Zdeněk Venera

Přišel jste do Komety na dlouhodobou práci. Překvapilo vás finále hned první rok?
Samozřejmě spíš jsme si ze začátku říkali, že bude dobré plnit postupné cíle. Vyhnout se play-out, uhrát aspoň předkolo a postupně se někam posouvat. Já bych to nedramatizoval. Je to tak šíleně vyrovnané. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je vratká. Stačilo prohrát v Boleslavi předposlední zápas a hráli bychom spodek. Pardubice dělilo pár vteřin od vyřazení ve čtvrtfinále proti Vítkovicím a mají titul. Když se pak sejde souhra okolností, člověk neví, co se může stát. Nám v play-off začátek vyšel, jen škoda toho úplného závěru. Ale finále je víc, než jsme dostali za úkol. Vnímám to i tak, že je to hodně vysoko nasazená laťka na příští rok. Věřím, že rozumní lidé pochopí, že zkrátka může být sezona dobrá, horší. Je důležité uhrát play-off a pak záleží, jaká je momentální forma.

Ani by mě nenapadlo brzdit hráče a říkat: „Pánové, nechme si něco na příští rok, ať máme co zlepšovat.“ To zkrátka nejde. Každá sezona je jiná. Když se daří, je potřeba formu co nejlíp využít. Je dobře, že se podařilo finále. Brno to asi potřebovalo. Nevyšlo finále, tak se nedá nic dělat. Ale myslím, že se Kometa posunula k respektovanějším klubům. To se týká i případného příchodu hráčů. Jejich chutí. Vím, že loni byli hráči, kteří by sem i šli. Když jsme byli v horší výsledkové situaci, Kometa jim nabízela dobré podmínky, ale říkali: „My chceme play-off, bojovat někde vysoko.“ Souvisí s tím moc věcí. Je třeba, aby se Kometa posouvala výš. Aby křivka při střídání úspěchů a neúspěchů kolísala u vyšších příček – třeba bude smůla, tak se vypadne ve čtvrtfinále, bude lepší rok, tak se podaří jít dál. Letos to vyšlo mimořádně.

Budete mít teď složitější úlohu?
Každý by si chtěl naplánovat na další rok zlepšení. Je to logické. Ale podívejte se na kotrmelce Třince, nebo na Spartu. Loni play-out, letos vyhrála základní část, pak se zase v play-off s takovou formou nepotkala. Druhé místo má i řadu nevýhod. Je to paráda, ale tím, že jsme natáhli sezonu, musíme zkrátit klukům volno. Některé mančafty už začínají letní přípravu.

Kluci si potřebují od sebe psychicky odpočinout, potřebují si doléčit šrámy. Zkrátíme letní přípravu, termín extraligy je daný. Nemůžeme všecko posunout o měsíc. V tomto budeme pozadu o měsíc oproti dalším. Je také řada kluků, kteří nemají smlouvy, logicky v play-off se tím nechtěli zabývat. Soustředili se na výkony a samozřejmě se zhodnotili. Vytvořili pro sebe lepší vyjednávací pozici, ale z pozice Komety to není ideální. Další věc, co se může projevit jako nevýhoda: Letos jsem na hráčích, kteří tady zůstali z loňska, cítil obrovský hlad po úspěchu. Vyžrali si play-out dva roky po sobě. Je otázka, jak dokážeme hlad udržet. Jsou určité příklady, v čem je to určitá nevýhoda. Ale od toho tady jsme, abychom se popasovali s těmito věcmi, které souvisí s natažením sezony. Musíme se postarat o to, aby kluci zase byli hladoví po úspěchu. Je také důležité, jak se Kometě podaří dotáhnout některá jednání s hráči a jaký bude výsledný kádr pro příští sezónu.

Na druhou stranu výhody 2. místa určitě převažují. Vezměte si například, kolik bylo letos přímých přenosů z utkání Komety. Propagace klubu je důležitá a prestiž Komety tím roste.

Přes boj do posledních zbytků sil Kometa na nejvyšší příčku nedosáhla. V závěru musela popřát Pardubicím

Jak moc je po druhém místě potřeba obměnit mužstvo?
Minimálně. Ale samozřejmě jsou tam hráči, kterým končí smlouvy. Je třeba pokračovat ve filozofii Komety, zabudovávat mladší hráče, kteří tady můžou nastupovat dlouho. Je tu nějaký rozpočet, který nutí klub s něčím pracovat. Máte na zvážení spoustu okolností. Je potřeba všechno vzít v úvahu. Ale jádro mužstva je zdravé. Vytvořila se perfektní parta, je na čem stavět.

Dá se říct, jaké doplnění byste si představoval?
To je zatím předčasné. Pořád mi trošku, ne moc, chybí vyčnívající koncový hráč, který by byl spolehlivý střelec. Je to na jednu stranu nevýhoda, na druhou stranu je výhoda, když všechny pětky umí zabrat. Ale někdy výraznou osobnost, která to tím gólem strhne… Myslím, že takový šikovný útočník by týmu slušel. Ale vím, že je tady Lev Praha. Peněz není tolik. A úplně špičkové hráče si kluby většinou drží. Nedovedu si představit, že by Nedvěd nehrál v Liberci, nebo Ton nehrál za Spartu. Špička se těžko získává. Průměrné hráče? Chce to pečlivě zvažovat. Nejsme na tom tak špatně, že bychom museli brát kusy. Je lepší třeba dát přednost perspektivnímu hráči.

Hodně jste doplňovali v sezoně. Překvapilo vás, že to do sebe tak zapadlo?
Rád bych za to vedení Komety poděkoval. Velice dobře reagovalo na zranění některých hráčů a na potřeby mužstva. Bez této podpory bychom se těžko dostali do finále.

Navíc při výběru hráčů měla Kometa letos hodně šťastnou ruku. A to jak před sezónou, tak v jejím průběhu. Třeba Tomáš Žižka. Myslím si, že byl náš nejlepší bek. Když se takových hráčů sejde… Možná jsem neměl jmenovat. Povahově je většina kluků výborných, a to je strašně důležité.

Play-off jsou nervy pro všechny okolo. Jak ventilujete stres?
To nejde. Říkal jsem si, že splníme základní cíl předkolo, a pak si budu play-off užívat. Ale není to tak. Člověka to vtáhne a zase chce vyhrát. Je fakt, že toho bylo letos poměrně hodně. Když počítáme třináct přípravných zápasů, 52 kol základní části a dvacet v play-off, jsme na 85 zápasech.

Zažil jste už takovou sezonu?
Nikdy. Tolik opravdu ne. Ono se to sčítá v play-off. Tam se jde nadoraz. Nakonec se to promítlo do těch zranění. Robert Záruba to spočítal: „Hrálo se padesát zápasů v play-off a Kometa jich odehrála dvacet.“ To je cítit.

Stihl jste se odreagovat?
Ani moc ne. To je takový fofr. Máte dva zápasy venku nebo doma, jede se den předem. Je trénink. Jak se rozjede play-off, na nějaké myšlenky není čas.

Stíháte řešit i jiné věci?
Samozřejmě. Jsou soukromé věci, které nepočkají. Play-off teď bylo na prvním městě.

Necháte si doma poradit?
Bohužel se tomu nejde vyhnout (smích). Chápu, že přijdu domů a manželka se chce podělit o dojmy nebo svoje poznatky. Za celou dobu, co trénuji, snad nevynechala zápas. Taky nasaje spoustu informací ze svého okolí. Ale někdy to slyším celý den. Říkám si, že doma zrelaxuju... Možná někdy reaguju dost podrážděně a pro další rady nemám pochopení, ale to k tomu patří. Naštěstí už mě dokonale zná.

Takže Vám řekne postav do branky toho a toho…
Ve spoustě věcí radí určitě dobře.

Hranice úspěchu a neúspěchu je tenká. Kdy vám bylo v sezóně nejhůře?
Byla série zápasů, které jsme prohráli o gól, ztratili třeba slibný náskok. Nejvíc nás všechny strašilo prohrané utkání v Boleslavi. Vedli jsme 3:1 pár minut před koncem a nakonec prohráli 4:3. Tomu se mi nechtělo ani uvěřit. Pak jsem na jedné tiskovce dostal od novináře dotaz, jestli u toho budu ještě příští týden. Ostatní se toho chytli a byla na světě debata o tom, jestli skončím. Nemůžu říct, že taková možnost neexistovala. Každý trenér ví, co s jeho prací souvisí. Jedna věc je reakce Komety na situaci a druhá věc je postoj trenéra. Ze strany Komety jsem necítil žádný tlak. Neměl jsem ultimáta kolik získat bodů. Spíš naopak jsem cítil snahu mužstvo vhodně doplnit a nabídku pomoci špatnou situaci řešit. To se nakonec podařilo. Rád bych za to vedení Komety poděkoval. Takový přístup není ve všech klubech samozřejmý, většinou se volí řešení špatné situace výměnou trenéra.

Druhou věcí je, že si člověk říká: „Mám jít sám nebo nemám?“ Jeden hlas říká, že je správné jako hlavní trenér se přihlásit k zodpovědnosti a odejít. Proti tomu druhý hlas říká, že odejít je zbabělost a správné je zabojovat a s nepříznivou situací se porvat.

Člověk zvažuje, co je vlastně správné. Pořád jsem zastával názor, že je správné zabojovat. Cítil jsem i z mužstva, že věří. Výkony nebyly až tak špatné. Jednogólové porážky, souhra okolností. Nakonec jsme to překonali. Ale i tahle složitější období patří k hokeji. Jak bych mohl chtít po hráčích, aby zvládli složitou situaci, kdybych ji sám neunesl a utekl?

Takže upřednostňujete variantu bojovníka?
Může se ale stát, že člověk dojde k závěru, že už není nic platný. Pak je lepší jít pryč. S tím bych taky neměl problém. V tomto povolání je to naprosto normální. Nebyl bych ani první ani poslední. Některé kluby změní trenéry dvakrát za sezonu. Letos byl ještě v extralize relativní klid. V průměru šest sedm klubů mění trenéry. To je něco, co se považuje za normální. S tím se musí počítat. Nešel jsem do Komety s tím, že se v ní chci udržet za každou cenu. Pohled na to musí uzrát, co v daný moment je nejlepší.

Spíte klidně, když víte, že polovina trenérů přijde o práci?
Je jakýsi předpoklad, že když musíte skončit, že vám za týden někdo zavolá. Není to otázka strachu o práci. I v té době jsem pár telefonátů měl, jestli náhodou nebudu volný. Ale to není smyslem. Pokud má mít práce nějaký smysl a člověk má ukázat nějaké výsledky, nemůže za tři měsíce vše změnit. Nejde přijít k mužstvu, říct pár kouzelných vět a hned všechno půjde. Chce to čas. To dokážou možná jen politici, že po třech měsících změní resort a nemají s tím problém. V hokeji to tak nefunguje.

Zdeněk Venera zvedá nad hlavu pohár pro vicemistra extraligy - už potřetí za svoji trenérskou kariéru

Máte další druhé místo. Když se to nepovede, je to jen sport. Na druhou stranu hlodá to v člověku?
Každý chce být první. To je jasné. Ale já jsem se k tomu nikdy neupínal. Pro mě je podstatné, aby člověk věděl, že práce má smysl. Ani si nemyslím, že by byla ostuda skončit druhý, pátý, dvanáctý, pokud si hráč nebo jakýkoli zaměstnanec může říct: „Odvedl jsem maximum.“

Kam s medailí? Máte na ni místo?
Ani nevím, zatím ji mám v tašce.

Říká se do třetice všeho dobrého… Nyní máte jako trenér třetí stříbro.
Takže bych měl skončit? (smích)

Ne, že máte po třech stříbrech cestu ke zlatu konečně otevřenou.
Ne. Tak to není. I bez toho zlata se dá nějak žít (úsměv).

Když pracujete s mančaftem, co je nejdůležitější mu vtisknout?
To je složité. Není důležité vědět, jak to má být. To ví každý. Trenérská škola v Česku je podle mě velmi kvalitní. Je důležité docílit toho, aby to hráči dělali. To je straně složité. Na každého platí něco jiného. Je potřeba, aby hráči cítili, ne že je někdo vodí za ručičku, ale že do hry vnášejí i svou iniciativu. Taky hokejisti se na tom podílí, něco vymyslí, přispějí. Nemám problém s hráči diskutovat, ale trenér musí udělat nějaký závěr. Ale hráč musí být schopný nějaké improvizace. Myslím si, že tady řada starších hráčů tohle dokázala. Zapojili se, rozumně.

Stane se, že si od hráče necháte poradit? Je diskuze možná?
Diskuze možná je, závěr musí udělat trenéři. Nikdy se diskuzi nebráním. Naopak. Máme tu hráče, kteří hráli KHL, NHL, v národním mužstvu. Mají cenné zkušenosti. Byla by hloupost nenaslouchat jim.

Například při tréninku přesilových her se hráči často mezi sebou dlouze radili. Vždycky udělali kolečko a vysvětlovali si, co je jak třeba udělat. Bývalo to tak na vašich trénincích i ve Zlíně nebo Karlových Varech?
Samozřejmě. My si řekneme základní kostru, ale v zápase je potřeba reagovat například i na pohyb soupeře. Při přesilovkách jsme jim nechávali poměrně dost volnosti. Hráči jako Leoš Čermák, Tomáš Divíšek, Tomáš Žižka a ostatní zkušení už si umí říct, aby si dali puk o trošku dříve, nebo že byli někde brzo. Ve většině týmů je vyčnívající první pětka. Jsem přesvědčený, že například Nedvědovi v Liberci nikdo neříká, jak má hrát přesilovky. Vezme puk a ostatním říká, kam mají jet. Hráči se do toho musí zapojit.

Letos byly samozřejmě i nějaké pády. Musel jste na hráče řvát?
Jednak toho nejsem úplně zastáncem a jednak nemůžu, protože zařvu jednou, a potom dva měsíce sípu (smích). Nemám hlasivky, abych na někoho řval. Hlavně si nemyslím, že je to podstatné. Zažil jsem poměrně hodně trenérů a někdy je to opačný extrém. Když trenér jenom řve a nemá správnou myšlenku, je spíš pro smích. Když někde čtu rozhovory typu: „Přišel jsem do kabiny, seřval jsem je a hned to šlo,“ tak se usmívám. Nevím, tak to podle mě zkrátka nefunguje. Samozřejmě někdy je potřeba se trošku rozčílit a ani já se vždycky neudržím. Není to však jediná nebo ideální metoda, jak docílit, aby mužstvo hrálo.

Měl jste tedy nějaký výbuch? Například po zápase se Slavií, kdy jste vedli po první části 3:0 a prohráli 3:4 po prodloužení.
To jsou věci, které zůstávají v šatně (úsměv).

Tomáš Divíšek přiznal, že s partou chodili před zápasy play-off na pivo.
Já mám tady stopu od Tomáše Divíška (ukazuje na strup na ruce), kdy v Pardubicích přijel na střídačku a chtěl si bouchnout do mantinelu a opačným koncem trefil mě. Tam člověk občas chytne do hlavy, kluci tam furt mávají hokejkami. Pak jsem mu to vykládal a on říkal: „Já jsem se strašně divil, že to mělo nějaký divný zvuk, že to nebylo do tvrdého.“ Tak mu říkám: „No samozřejmě, když to opačným koncem trefilo mě.“

Ale tady s tím pivem. Řeknu to jinak. Pokud hráči nebudou profíci, tak by to nešlo. Nějakým hlídáním to nejde. Zažil jsem trenéry, kdy jsme se na pokoji nesměli zamykat a oni to pak obcházeli. Kluci si pak o půl jedenácté lehli, v jedenáct se oblékli a šli. Jestli někdo před zápasem doma nevypije pět litrů vína? To se prostě nedá uhlídat. Někdo si jedno pivo potřebuje dát, aby dobře spal. Říká se, že je to zdravé, samozřejmě jich nesmí být osm. Pro mě je podstatné, aby hráči přišli na trénink naprosto v pořádku, aby byli perfektně připraveni. Neříkali jsme jim, že by byla v 10 nebo 11 hodin večer večerka. Možná někdy na začátku sezóny. Kdyby ti borci nechtěli, stejně to nejde. Když si budou chtít vypít, vytáhnou flašku z tašky.

V průběhu sezóny přišlo několik výrazných osobností. Je potřeba, aby je trenéři srovnali, nebo je vytvoření hierarchie na hráčích?
Hlavně je potřeba, aby se sžili s tím, co chce mužstvo hrát, nebo co se zkoušelo v přípravném období. Mužstvo má zažité věci, a když přijde nový člověk, má svoje představy, hrál jinak. Pokud je nových hráčů moc, není to jednoduché. Musíme, jak se říká, táhnout za jeden provaz. Vždycky je lepší, když všichni táhnou jedním směrem, i kdyby to nebyl ten nejlepší, než když každý táhne na jinou stranu. Pak se stojí na místě. Tak to v kolektivních sportech je.

Měl jste v tomto ohledu štěstí, že hráči, kteří přišli v průběhu sezóny, nebyli žádní rozvraceči kabiny?
Určitě, i na projevu bylo vidět, že se utvořila nějaká fungující parta. To je ten rozdíl. Na začátku sezóny jsme trénovali dobré hráče a na konci dobré mužstvo. To je velký rozdíl, protože dobří hráči ještě neznamenají dobré mužstvo. Chce to dát nějak dohromady, aby nebyly žádné partičky mladých, starých, aby se spolu hádali, kdo špatně nahrál, nebo že brankář špatně chytá. Je potřeba, aby za druhého všichni zabrali.

Šel jste do klubu, který má obrovskou fanouškovskou základnu. Obohatila Vás tato zkušenost?
Stejně jako každé nové působiště je pro mě i toto obrovská zkušenost. Byl to jeden z důvodů, proč jsem měl po třech letech ve Zlíně pocit, že bych měl změnit působiště. Už to bylo takové, že jsem měl pocit, že bych tam ustrnul. Už jsem se profesně neměl kam pohnout. Říkám po třech letech, ale možná to bylo po patnácti, protože jsem tam působil v různých postech. Znal jsem stadion jako své boty, mančaft taky. Někteří kluci už mě měli třikrát čtyřikrát počínaje dorostem. Člověk zajede do stereotypů a nenutí ho to přistupovat k novým věcem, což mě vždycky bavilo. Když přijdete jinam, profesně vám to jen prospěje. Máte jiný tým, nové prostředí, jak to bylo ve Zlíně, nikoho nezajímá, a teď s tím něco dělej. Nenechá to člověka usnout.

Tvrdil jste, že série rozhodnou osobní vklady každého hráče. Byl jste s nimi spokojený?
Určitě. Samozřejmě to mohlo dopadnout trošku jinak, kdybychom na začátku druhé části dali gól, kluci by se ještě ždímli. Radek Dlouhý hrál na jedné noze, Kuba Koreis používal ortézu. Ale nechci to jmenovat, protože bych musel vyjmenovat půlku týmu, kdo s čím hrál. Byly zápasy, kdy lidi nadávali, že to odklouzali. Ono ale není dobré vykládat někomu, co hráčům je, nebo že jsme měli střevní virózu. Pak vypadáme, že pořád naříkáme, nebo že se vymlouváme. Bylo pár zápasů, kdy se snášela kritika a já jsem spíš považoval za vhodné klukovi, který nenastoupil úplně zdravý poděkovat. Normální člověk by třeba přišel: „Trenére, tady mám od doktora předepsaný týden klidu.“ Ale tady kluci, to je něco jiného. Už jsem zažil hráče, který měl 37,1 a řekl: „Trenére, nehraju.“ To zde zkrátka nebylo. Hlavně v závěru bylo vidět, že chtěli hrát i na úkor toho, že nebyli stoprocentně zdravotně v pořádku a tím byl ovlivněn jejich výkon. Roba Petrovického jste mohli potkávat, jak byl strašně nešťastný, že nemůže hrát.

Překvapil Vás průběh finálové série? Z týmu Komety už zbylo jen torzo, formace byly vesměs přeházené. V Brně jste sérii otočili na 2:1, a kdyby vyšly nájezdy na 3:1, mohli jsme mluvit jinak.
To jsou kdyby. Je to těžké. Ale i Pardubice by mohly říct, kdyby Sičák nedal tyčku a vyrovnali jsme na 6:6… To už je zkrátka pryč.

Koho byste si z týmu Pardubic vybral do Komety? Jen čistě teoreticky.
I ve Zlíně jsme měli Barteka, Somíka. Znám je blíže. Samozřejmě Píša je výborný bek. To bych ale zase na někoho zapomněl. Vyhráli titul, tak to musí být všichni dobří hráči (smích).

Muselo finále skončit výhrou Pardubic? Celou dobu hrály na kompletní čtyři formace.
Oni si vybrali zranění někdy v polovině sezóny. Hráli v té době hodně zápasů na tři pětky. Teď jim to vydrželo. Na druhou stranu je to strašně zkušené mužstvo, které zápasy play-off umí hrát. Za posledních pět let hraje jen na špičce, před dvěma lety vyhrálo titul. Formace Kolář, Koukal, Starý je v týmu řadu let. Věděl jsem, že to bude těžký soupeř. Jestli by to bylo lepší, kdybychom byli kompletní? Nevím. Snad jo.

Jaký je Váš následující program? Bude hodně spánku?
Spím dost, to je pravda (smích). Ale volna moc nebude. Za čtrnáct dní už s první skupinou začínáme. Mezitím máme nějaké akce, možná se přijedu podívat na nároďák. Navíc bude mistrovství světa. Ono se to nezdá, říká se, že po sezóně bude spousta času, ale nebude. Uteče jak voda. Ještě dnes si můžeme uplynulou sezónu užívat, připomínat, ale spíše už hledět dopředu. Dneska už jsme na tom všichni stejně, zase máme nula bodů. Pardubice i budoucí výherce baráže. I ti co hráli spodek, jsou na tom stejně. Už se jede znova. Čas na radovánky není.

Stále se chcete jít alespoň z hlediště dívat na národní mužstvo? Máte chuť do hokeje nebo musíte vypnout?
To je něco jiného. Není to úplně tak, že když se dívám na nároďák, nebo jdu na hokej, že bych byl vyloženě divák. Spíš mám profesní deformaci, že člověk hledá, jak hrají založení, co a jak dělají. Ale není tam zodpovědnost za výsledek, takže je to spíš takové vychutnávání.

Dokážete si zápasy jako divák užívat?
To ne. Zjistil jsem, že když se dívám na hokej a někdo na mě mluví, nic z toho nemám.

Z hokeje nebo z bavení s nimi?
Z ničeho (smích). Takže buď řeknu, že to nemá cenu, abychom se dívali na hokej, byli potichu, nebo ať se jdeme bavit. Nemůžu se na něco dívat, když bych měl každou minutu na něco odpovídat. Potřebuju se do toho trochu ponořit a dívat se svýma očima. Už mě to asi nějak zdeformovalo.

Které zranění bylo nejcitelnější? Mohl to být Tomáš Svoboda, který vypadl z nejproduktivnější formace?
Každý. Každý hráč je potřeba. Tomáš Svoboda umí dát gól. Robo byl náš nejlépe bruslící centr, který dokázal puk zatáhnout. Míra Holec měl fazónu, byl bruslař jako hrom, dával góly. Přidával takovou potřebnou agresivitu. Nedá se říct vyloženě jeden hráč. Všichni. Vojta Němec hrál před zraněním výborně. Dával góly, byl výborný do přesilových her.

Dá se o Tomáši Svobodovi říct, že se pomaličku dostával právě do pozice hráče, který si umí najít místečko pro gólové zakončení?
Samozřejmě k sobě potřebuje i spoluhráče, se kterými si vyhovíte, což se podařilo. Uvidíme dál. Je mladý, perspektivní. Dnes jsou v reprezentaci Kuba Svoboda s Tomášem Žižkou. Nevíme, zda by pan Hadamczik nevzal i Tomáše Svobodu, kdyby byl zdravý. Dával branky, hrál dobře. Zranění je smůla, nedá se nic dělat.

Mají Tomáš Žižka s Kubou Svobodou šanci dostat se na mistrovství světa?
Myslím, že ano. Za výkony, které předváděli, by si to zasloužili. Je to jakési ocenění jejich práce, kterou celou sezónu předváděli. Budou mít výhodu, že se některé přípravné zápasy hrají v Brně, přijde hodně lidí. Zatím nevím, jestli už je vyprodáno nebo není. Vzhledem k tomu, že budou v týmu komeťáci, bude zájem velký. Tomáš Žižka už je zkušený, už hrál mockrát. Kuba Svoboda si to užije. Já jsem ani neměl čas sledovat, kolik hráčů z NHL přijede. NHL je vždy loterie. Když odvedou dobré výkony, šanci mají.

Nechybí Vám ještě někdo z Komety v reprezentaci? Například Tomáš Divíšek.
Nechci to komentovat (úsměv). Trenér národního mužstva ví, na jaký post daného hráče potřebuje. Zasloužili by si to všichni, celá Kometa. Přál bych to všem.

Dbáte na řády, rituály? Mužstvo mělo vždy před zápasy stejný režim, byla to Vaše práce?
Vždycky se mají měnit věci, které nefungují. Tak se to snažíme dělat i se sestavou. Pokud to klape, nesaháme do ní. Pak to ale vede k tomu, že si člověk s přibývající důležitostí rituály přidává, přidává. To už jsem si pak, když jsme vyhráli, říkal, kde jsem měl položený telefon. Pak jsem ho rychle předělával. To jsou extrémy, kdy se člověk spíš odreagovává.

Asi to nebudou jen hráči, kteří se podíleli na spanilé jízdě play-off. Kdo týmu nejvíce pomáhal?
Pokud chce být mužstvo úspěšné, musí celá organizace fungovat jako celek. Počínaje majitelem klubu, managementem, realizačním týmem, největší podíl na výsledcích mají samozřejmě hráči. Je to hodně lidí a asi není možné je všechny jmenovat. Každopádně jim všem za uplynulou sezónu patří velké poděkování a já jsem rád, že jsem s nimi všemi mohl spolupracovat.

Už vůbec není možné vyjmenovat všechny fanoušky, kteří nás podporovali v hojném počtu po celou sezónu. A to i ve chvílích, kdy výkony nebyly ideální a mužstvo se pohybovalo mimo pozice play-off. Jsme jim za to moc vděční a já věřím, že hráči to svým výkonem dokázali. Ještě jednou jim za podporu moc děkujeme.