PUK
dnes
Každý hokejista má unikátní životní a kariérní cestu. Někdy je klikatá nebo vede přes kontinenty, jindy zůstává po celou dobu v barvách jednoho klubu. Ale co je jasné, vždy je plná zážitků a stojí za to. Jaká je ta Lukáše Cingela?
S hokejem jste začínal na Slovensku, máte nějaké zážitky z těchto let, na které byste rád zavzpomínal?
Bylo to trošku složitější. Jsem kluk z Těrchové, což je malá vesnice. Táta mě musel brát autem tak třicet čtyřicet minut na zimák do Žiliny, kde jsem s hokejem začínal. Vzpomínám si na velkou zimu, tmu a mráz. Chodili jsme trénovat brzo ráno, takže nic jednoduchého. Bohužel počasí tomu moc nechtělo, takže na zamrzlém rybníku jsme toho s kamarády moc nenabruslili.
Jak těžké bylo skloubit hokej se školou?
Celkem to šlo, především prvních pět ročníků. Ráno jsem sedl na autobus, jel do školy a domů se vracel večer. Od šesté třídy už jsem byl v Žilině, hodně jsem se nacestoval. Naštěstí jsem chodil do hokejové školy, takže výuka byla uzpůsobená potřebám žáků a trenérů.
Jaký byl tehdy váš největší hokejový sen?
Asi jako každý, zahrát si NHL. Koukali jsme jako děti na televizi, hltali všechny zápasy a také sbírali kartičky.
Foto: Vít Golda.
Dá se aktuálně porovnat mládež na Slovensku a v Česku?
Je to těžké hodnotit, už jsem v Česku mnoho let a nemám takový přehled. Nicméně si myslím, že to šlo u nás hodně nahoru. V posledních let je na výsledcích našich reprezentací vidět posun. Nedávno jsme odehráli velmi slušný turnaj na mistrovství světa v Americe. Vypadli jsme sice s Kanadou, ale jinak naši hráli velmi dobře.
V mládí jste strávil nějakou dobu také v Kanadě, byla to velká změna oproti Slovensku?
Byl to velký skok, na druhou stranu už jsem se mírně otrkal v rámci projektu, který se jmenoval Orange 20. Možná si na to vzpomínáte, že jsme hráli jako mládežnický výběr slovenskou extraligu. Dostal jsem se mezi dospělé a dokázal se osamostatnit. V Kanadě to byla velice cenná zkušenost, neuměl jsem jazyky, bydlel u rodiny, která uměla anglicky a francouzsky. Trošku byla mezi námi jazyková bariéra, ale pak se to zlepšilo. Určitě na to vzpomínám rád a dalo mi to hodně do života.
Ve svých juniorských letech jste si zahrál také na mistrovství světa do 18 let, jaká pro vás byla tato zkušenost?
Určitě ano, ale nechci říct, že je to dětský hokej. Je to však trošku jiné než třeba dvacítky, tam už je to skok poměrně větší. Je to takový malý krůček k velkému hokeji.
.jpg)
Foto: Thomas Gazda.
Do reprezentace býváte pravidelně povoláván i v dospělosti. Jakou největší radost jste s reprezentací zažil?
Zmíním olympiádu v Pchjongčchangu a mistrovství světa, především to v Česku. Asi největší zážitek byl právě šampionát v Praze a Ostravě, kam nás přijeli podpořit fanoušci v obrovském počtu. To bylo skvělé.
Dvě sezóny jste odehrál i v KHL za Lev Praha. Jaká pro vás byla tato soutěž? Bylo to například náročné vzhledem k delšímu cestování na zápasy?
Je pravda, že jsem toho zpočátku moc neodehrál. Jak přišel trenér Jalonen, od půlky sezóny jsem už dostával víc prostoru. Zase to byla velká zkušenost zahrát si s velkými hráči, zlepšoval jsem na trénincích a zvykl si na velkou soutěž. Cestování bylo náročné, létalo se den předem, což bylo v pohodě. Jen ty časové posuny byly zajímavé. Někdy se stalo, že jsme třeba dva dny neviděli světlo, nebo obecně sluníčko, prostě pořád jsme létali ze tmy do tmy. Nejhorší byl asi Vladivostok, to je fakt dálka.
Po šesti sezónách v Hradci Králové jste zvolil přestup právě do Brna, proč zrovna sem?
Extraliga je velmi kvalitní soutěž a určitě mám radost, že ji mohou hrát. V Hradci jsem byl už docela dlouho a přemýšlel jsem o změně. Přišla nabídka z Brna, která dávala smysl a měl jsem velkou motivaci zase něco vyhrát. Dá se říct, že nerad dělám nějaké změny, většinou zůstávám delší dobu, pokud je samozřejmě o mě zájem.
Foto: Ivo Dostál.
Co se vám v Brně líbí nejvíc?
Že je tady všechno, co potřebujete. Líbí se nám tady. Rodina je spokojená, žena tu pracuje, syn chodí do školy.
Máte ještě nějaký cíl, na kterém byste rád zapracoval? Ať už na ledě, či mimo něj.
Samozřejmě každý by chtěl zopakovat loňskou sezónu. Už jsem říkal, že jsem byl pětkrát ve finále a pořád sbíral jen stříbra. Takže mám fakt radost, že se to v Brně konečně zlomilo a mám i titul. Každý hokejista chce stále vyhrávat, cíl je tedy jasný. Jinak co se týče nějaké herní stránky, stále se člověk učí a musí zlepšovat. Je důležité být zdravý a starat se celkově o své tělo.
Jak pečujete o své tělo a zdraví?
Moje žena je fyzioterapeutka, má svou ambulanci a trávím tam hodně času. Zároveň i u nás na klubu je o hráče perfektně postaráno, jsou to maličkosti, ale regenerace je důležitá.
Co považujete celkově za váš největší úspěch?
Jsou to účasti na šampionátech a olympijských hrách. A nejvíc je loňský titul s Kometou. Je fakt, že někomu se nepodaří během kariéry dostat do finále ani jednou. Já se tam dostal šestkrát, nosím číslo 6 na dresu a na šestý pokus to vyšlo. Asi to bylo nějaké znamení.
