PUK
dnes
Každý hokejista má unikátní životní a kariérní cestu. Někdy je klikatá nebo vede přes kontinenty, jindy zůstává po celou dobu v barvách jednoho klubu. Ale co je jasné, vždy je plná zážitků a stojí za to. Jaká je ta obránce Marka Ďalogy?
Marku, pojďme se podívat na vaše začátky. Jaký byl u vás start kariéry?
Už je to docela dlouho. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé postavil na brusle a držel se mantinelu, abych nespadl. Bylo to na zimáku v Detve, kam jsme jezdili.
Kdy jste se vlastně poprvé postavil na brusle? Měl jste po těle hodně modřin, nebo to šlo hladce?
Nešlo to úplně hladce, modřin bylo hodně. Poprvé jsem začal bruslit někdy ve 3. třídě, bylo to náročné. Ale naučil jsem se to, a nakonec to dopadlo dobře.
Bylo hned jasno, že budete obránce? Vyzkoušel jste si jiné posty?
Asi ano, jiný post jsem ani v podstatě nezkoušel. Trenér rozhodl, že budu obránce a už jsem tam zůstal. Hodně jsem také v mládí hrál hokej na kolečkových bruslích, na kterých jsem se také naučil a hrál si s klukama venku.
Jaký jste byl student, zvládal jste skloubit školu s hokejem?
Student jsem byl dobrý, takový střed. Když člověk chce, tak se to dá zvládnout. Myslím si, že jsem dokázal hokej se školou celkem skloubit na pohodu.
Foto Caroline Elizabeth Zalud
Vzpomenete si na svůj první zápas mezi dospělými a první gól?
To si úplně přesně nepamatuju. Myslím si, že to bylo doma ve Zvolenu.
Váš styl bruslení je samozřejmě všem známý, už i v mládí jste byl takto dominantní?
Abych řekl pravdu, ani nevím odkud se to ve mně vzalo. Otec hrál hokej, ale ne na vrcholné úrovni. Prostě to patří k mému stylu, pravidelně vyhrávám rychlost bruslení mezi extraligovými hokejisty. Možná bych se neztratil ani v NHL v této dovednostní soutěži. Dávám kolo za zhruba třináct vteřin. Sleduju už svého syna, jak bruslí na ledě, tak jsem zvědavý, jestli bude jezdit jako já (smích).
Neříkají vám občas fanoušci, jestli byste si nechtěl zkusit závod třeba proti Martině Sáblíkové?
Bylo by to určitě zajímavé porovnání. Samozřejmě tam je úplně jiný styl bruslení a délka, ale určitě by to hezké vidět (úsměv).
Pamatuje si svůj osobní rekord, za kolik vteřin jste schopen obkroužit celé hřiště?
Bude to něco kolem 12 a 13 vteřin. Nechci úplně prozrazovat, ať si fanoušci počkají na vyhlášení letošního ročníku soutěže.
Foto: Vít Golda
Dá se o vás říct, že jste hokejovým světoběžníkem? I když se to úplně nezdá, protože v Kometě jste už taková trvalka, jste tu pátou sezónu…
Nikdy se mi ještě nestalo, že bych v jednom klubu zůstal tolik let. Jsme tady s rodinou spokojení, máme to tady rádi, takže není důvod cokoliv měnit. Cítím se tady jako doma.
Rusko, Čína, Švédsko, Lotyšsko, tady všude jste byl. Jaké to byly země?
Rozmanité. Každá krajina má svoje pro a proti. Švédi a Finové jsou klidnější, v Čině je to úplně jiný svět. Pořád na vás někdo mluví nebo křičí a vůbec jim nerozumíte (smích). Nicméně si nestěžuju, byla to zajímavá zkušenost. V Lotyšsku to bylo fajn, to byla příjemná země.
Například ve Švédsku jste posbíral velké množství trestných minut. Čím to bylo? Nedovedu si vás asi úplně představit jako nějakého rváče či bitkaře?
Tam bude asi jiný problém. Myslím si, že jsem tehdy dostal trest za protesty a nějaké šťouchnutí do rozhodčího. Tehdy se to hodně řešilo a dostal jsem i pokutu od disciplinárky. Neudržel jsem nervy na uzdě. Už jsem se ale hodně uklidnil a dokážu emoce krotit.
Během působení v Kometě se o tom spolu často bavíme. Jste ofenzivním typem hráče, který se umí dostat do šance v každém utkání, ale co ta produktivita? Kde to zlepšit?
Nechtěl bych být sprostý, ale slušně řečeno, štve mě to. Vloni mi to tam docela padalo, letos si mě obránci a brankáři asi víc hlídají. Šancí mám dost, tak se snad mi zase brzo povede něco proměnit. Nejhorší je asi přemýšlet, co s tím pukem udělat.
Foto: Caroline Elizabeth Zalud
Pojďme k reprezentaci. Vzpomenete si na své první mistrovství světa a gól?
Vzpomínám si, bylo na MS ve Finsku. Jakých bych asi mohl dát gól? Dal jsem jich celkem jedenáct a nebudete se asi divit, všechny padly po brejkových situacích (smích).
Účastnil jste se také olympijských her, to musel být asi zážitek?
Zážitek to samozřejmě byl, ale bohužel jsem se zranil. Dělal jsem všechno, abych si mohl zahrát, ale natržený sval mi v tom zabránil. I tak to bylo skvělé, na tohle se nedá zapomenout. Samé zážitky, krásná atmosféra. Bojujeme o účast na další olympiádě, hrozně rád bych se probojoval. Záleží na mých výkonech a samozřejmě zdraví.
Když se vrátíme k loňské sezóně. Byla pro vás nejlepší v kariéře?
Určitě ano. Všechno si sedlo a nedá se to popsat, každý si to musí zažít. Jsou to nepopsatelné zážitky. Kabina, kolektiv, parta, fakt jsme si za tím šli.
Foto: Ivo Dostál
Kdy jste poprvé věřil, že by pohár mistrů extraligy mohl připadnout právě Kometě?
Víte kdy? Jak jsme vyřadili Karlovy Vary. Cítil sem z našeho týmu obrovskou sílu a morálku. Ukázalo se to i proti Spartě, kterou jsme dokázali vyřadit v sedmém zápase. Já prostě věřil, že vyhrajeme titul, byl jsem o tom přesvědčený.
Jak jste si užil oslavy, vy nejste zrovna nějaký slavící typ, nebo ano?
Jsem v tomto trošku jiný. Umím slavit tak nějak vnitřně, alkohol skoro nepiju, to bych byl hned zlomený. Týden jsem vlastně nechápal, co se děje. Všude plno lidí, na náměstí, před halou, do které jsme se nemohl skoro ani dostat. Celá ulice zavřená, neskutečné.
Pohár jste dovezl domů? Jak probíhaly na Slovensku oslavy?
Doma jsme slavili s rodinou a kamarády. Uvařili jsme guláš a setkali se mými nejbližšími a také kamarády, se kterými jsem začínal hrát hokej.
