PUK č. 9: Andrej Kollár o svých začátcích, reprezentaci a oslavách titulu

Jak vzpomínáte na své hokejové začátky?
Táta byl hokejista, takže to bylo docela jasné, že budu taky. Poměrně brzo jsem obul brusle, své první kroky jsem udělal v Nitře. A kam během své kariéry táta šel, tak jsem šel i já. Je pravda, že si toho z těch počátků moc nepamatuju, až tak někdy od 5. třídy si většinu věcí dokážu vybavit.

Už jsme to nastínili. Váš otec býval také extraligovým hokejistou. Jakou roli ve vaší kariéře sehrál?
Velkou, to je jasné. Je mým vzorem, o hokeji se bavíme pořád. Radí mi, jsme pořád v kontaktu. Chce mi pomáhat, ale zároveň se nevyhne i kritice. Myslí to se mnou dobře, občas mě i pochválí, ale to jen v případě, že bych dal hattrick nebo předvedl nějaký neskutečný výkon (smích).

Táta má také titul, takže to máte doma 1:1?
Je to tak, ale on nemá český, ja ano (úsměv). Za titul byl šťastný, to mě už pochválil.

Co vás dokáže v hokeji vytočit?
Asi to bylo v nižším věku. Když se mi v zápase nedařilo, pořád mi to běhalo hlavou a vracel jsem se k tomu. Teď už jsem v tomto asi odolnější. Nejsem navíc nějaký výbušný typ, těžko mě něco naštve, jsem poměrně kliďas.

Foto: Vít Golda

Máte dvě medaile z kategorie U18, kdy jste hrál na Slovensku za Trenčín. Co se vám vybaví, když si na tyto úspěchy vzpomenete?
To byly hezké roky. Byli jsme úspěšná generace, dobrá parta. Dá se říct, že to byl takový bezstarostný hokej.

V juniorech Trenčína jste vyhrál titul. Co byl tehdy klíč k tomu, že jste to dotáhli do zdárného konce?
Určitě to bylo skvělou partou, zároveň jsme měli dobré hráče a tréninky. Všechno se to sešlo. Je pravdou, že většina kluků už skončila s hokejem, ale někteří i prorazili do toho velkého. Vzpomínám si na Olivera Okuliara, to je hráč z mého ročníku. Hrál extraligu v Hradci, byl v AHL a aktuálně je tuším ve Švédsku.

Pamatujete si, kdy jste byl poprvé nominován do mužské reprezentace?
To si pamatuju dobře, protože to bylo 4. listopadu na mé narozeniny. Byl jsem v Nitře na tréninku a přišli za mnou kluci, že prý pojedu na Německý pohár. Tak jsem měl samozřejmě velkou radost.

Zahrál jste si také v Americe. Jak se mladý kluk sžívá v novém prostředí?
Byla to pro mě velká změna, především v komunikaci to nebylo jednoduché. Neměl jsem tam jediného českého nebo slovenského parťáka, který by mi pomohl. Také strava je tam jiná, samé burgery, bagety, fast foody. To není nic pro mě. Bydlel jsem v rodině, ale že by se tam vařilo, to se říct moc nedá. Musel jsem se naučit připravovat si jídlo sám a celkově se o sebe postarat.

Foto: Ivo Dostál

V roce 2019 jste si zahrál na MS juniorů v Kanadě, kde jste vstřelil několik branek. Která je pro vás nejcennější?
Těch několik branek se mi povedlo vstřelit v jednom zápase, potom už nic (smích). Byl to celkově těžký turnaj, dobrá zkušenost. Jestli si dobře vzpomínám, vstřelil jsem hattrick Kazachstánu.

Pozvánky na reprezentační akce vám chodí stále. Jaké je to si vždy po nějaké době zahrát pouze se svými krajany?
Na reprezentačních srazech je vždy příjemná nálada. Není tam takový extrémní tlak, jako v klubech. Nechci říct, že nám o nic nejde, to vůbec ne. Každý chce vyhrát a mít co nejlepší výsledek, ale přeci jen je to příprava. Pokud se tedy bavíme o turnajích během extraligové sezóny. Mistrovství světa je samozřejmě něco jiného. Když jsem zdravotně v pořádku a je zájem, velmi rád jedu.

Také jste ve slovenském národním týmu zažil kouče Craiga Ramsayho, jaký je?
Výborný člověk a trenér. Vzbuzoval velký respekt, ale zároveň byl vždycky přátelský a takový lidský. Zajímal se o to, jak se komu daří. Hodně lidí chtělo právě i kvůli němu chodit reprezentovat. Věřím, že si svými výkony řeknu o nominaci u nového trenéra pana Országha.

Hrál jste nějakou dobu v Nitře nejvyšší slovenskou soutěž. Jaký je rozdíl mezi tamní nejvyšší ligou a českou extraligou.
Slovenská liga má svou kvalitu a není to špatná soutěž. Koneckonců mi pomohla dostat se do Česka, kde je extraliga na vyšší úrovni, tak to prostě je. Nitra ale pomáhá mladým hráčům, umí s nimi pracovat a dostávat je do velkého hokeje. Jsem jí za to vděčný.

Foto: Vít Golda

Kometa je jediným českým týmem, ve kterém jste kdy hrál. Co se vám v Brně líbí nejvíc?
Brno je krásné město. Jsem tady už pátou sezónu a musím říct, že mi tady nic nechybí. Celá ta komunita fanoušků, která dokáže žít hokejem, to je něco neuvěřitelného. Moc jsem si to tady oblíbil. Navíc to mám kousek domů, kde jsem za necelé dvě hodiny.

Patříte už tedy mezi služebně nejstarší hráče. Jak jste říkal, jste tady pět let a v předešlém ročníku jste slavil titul. Jak jste si oslavy užíval?
Byla to fantazie. Kdyby oslavy probíhaly ještě teď, hned bych se do nich vrátil (smích). Byla to nádhera, nic podobného jsem nikdy nezažil. Říkal jsem si, že by to chtělo nějaký úspěch, v kariéře jsem chtěl vždycky získat nějakou medaili, a že to bude zlatá, to je skvělé. S fanoušky jsme si tu radost společně užili.

Nejste hráčem, který by kluby příliš střídal. Čím to je?
Pokud je zájem z obou stran, nejsou změny potřeba. Ale jak říkám, v Brně jsem spokojený a není důvod cokoliv měnit. Rád bych tady zůstal co nejdéle, ale bude záležet na zájmu vedení klubu a samozřejmě na mých výkonech.

Foto: Caroline Elizabeth Zalud

Co považujete za doposud nejtěžší moment kariéry?
Tady to budou zranění. Je vždy nepříjemné, když vynecháte větší část sezóny. Například má zlomená ruka pár let zpátky, která mě na delší čas vyřadila. Pak se nabalily další zdravotní problémy, špatně se do toho dostáváte zpátky nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to ale prostě tak, ke sportu to patří a musíte se s tím umět poprat.

S Kometou jste získal v loňské sezóně titul. Kdy jste poprvé věřil, že se stanete mistry?
Myslím si, že po prvním utkání semifinále na Spartě. Dokázali jsme vyhrát s devíti střelami na branku, a to jsem si pak říkal, když jsme zvládli tohle, tak to už vyhrajeme celé (úsměv). To byl asi zlomový zápas, týmu jsem věřil, ukázal se jeho charakter a síla.

Každý z hráčů měl na nějakou dobu půjčený pohár, kam jste ho vzal vy?
Je pravda, že neustále putoval a v létě jsem ho asi tři měsíce neviděl. Ja ho měl půjčený hned po oslavách, dva dny byl u rodiny v Nitře. Udělali jsme takovou malou rodinnou oslavu, nic velkého.

Co vás na životě hokejisty nejvíc baví?
Když je co slavit (smích). Ale ne, hokej miluju. Když jsem na ledě, jsem šťastný. Pokud je plný zimák, vyhráváme, a když to lidi baví. To je pro mě asi nejvíc.

Foto: Vít Golda

Kdy nejraději přicházíte do kabiny? Jste typ hráče, který v ní tráví rád hodně času, nebo přichází jako poslední a jako první odchází?
Do kabiny chodím hodně brzo a moc rád tam trávím čas. Když si s klukama dáme kávu, snídani, to je vždy fajn. S Markem Ďalogou jsme tam asi nejdřív. Pokecáme, uděláme si pohodu a pak jdeme trénovat.

Kdy jste si sám sobě naposledy udělal radost?
Největší radost mi udělal pohár. Na nějaké materiální věci mě neužije. Když si chci něco koupit, tak si to koupím, ale získaný titul s Kometou byl nejvíc a nic to nepřeskočí.

Je něco, co byste se chtěl v budoucnu naučit?
Asi vařit (smích). V kuchyni netrávím mnoho času, teda skoro žádný. Možná mi chybí motivace.