PUK č. 4: Šimon Stránský o kanadské juniorce, finském hokeji i zkušenostech s hudebními nástroji

S hokejem jste začínal ve Vítkovicích, kdo vás k němu přivedl?
Neměl jsem vlastně asi moc na výběr. Děda hrál hokej, všichni moji strejdové, bratranci, taťka i brácha taky. U mě to byla jasná volba. Chtěl jsem na zimák už odmala. Vždycky jsme se v rodině o hokeji nějakým způsobem bavili. Člověk měl přímo před sebou vzory, slýchal různé historky.

Měl jste v mládí něco, čemu jste se rád věnoval kromě hokeje?
Byl to striktně jenom hokej. Ani ve škole nikdo nedělal nic jiného, k čemu by mě to táhlo.

Zúčastnil jste se Hlinka Gretzky Cupu, kde jste získal stříbrnou medaili. Jednalo se o váš první větší úspěch na mezinárodní úrovni?
Jo, jo. Byl to první a asi jediný úspěch (úsměv). Celý ten turnaj byl super, tehdy byla pro mě velká zkušenost porovnávat se s ostatními zeměmi v té kategorii U18. Navíc se nám povedl, rád na něj vzpomínám. V týmu jsme měli hráče jako jsou David Kaše, Filip Chlapík, Michael Špaček nebo Kuba Zbořil. Vlastně i Filip Hronek, který teď hraje NHL, chytal Dan Vladař, ten je tam taky. Jinak se teď s klukama ale potkáváme v extralize. Za mě to byl docela silný ročník.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, že budete reprezentovat? Kdo byl první, komu jste o tom řekl?
To jsem byl asi někde v šestnáctkách. Tehdy se to vždycky zveřejňovalo přes internet nebo svaz poslal na klub pozvánku. První, komu jsem to řekl, byli samozřejmě rodiče. Reakce byla taková, že jsem byl opravdu šťastný. Vždycky o tom člověk snil a chtěl si zahrát za reprezentaci.

Tři sezóny jste strávil v kanadské juniorce. Jaké to pro vás bylo, když jste do ní dorazil?
Měl jsem z toho samozřejmě strach, protože anglicky jsem uměl jenom minimum. Navíc jsem nevěděl, co od toho celého čekat. Myslím ale, že jsem to zvládl dobře. První dva měsíce byly takové těžké, ale v tom prostředí se ta angličtina naučí docela rychle. Pak jsem aspoň dobře rozuměl a to mluvení pak postupem času přišlo. Tak po dvou měsících jsem rozuměl už docela dost a tím to pak bylo i snazší.

Jak jste to měl tehdy se školou?
Dělal jsem ji tehdy dálkově. Vždycky, když mi skončila sezóna, tak jsem musel dodělávat zkoušky. Učit jsem se asi měl, ale moc jsem to nedělal. Pak jsem se na to už vykašlal úplně a školu nedodělal.

Následně jste se vrátil zpět do Vítkovic. Vzpomenete si na nějaký okamžik z hokejového zákulisí anebo přímo zápasu, na který jen tak nezapomenete?
Asi to je celkově ten první rok ve Vítkovicích. Od mala jsem tam chodil na hokej a vždycky to hrozně žral. Když jsem potkával kluky z áčka, tak jsem měl pak z toho hnedka lepší celý den. Moje nálada se zlepšila jen tím, že jsem je mohl vidět. Pak to byl pro mě velký zážitek, že jsem byl ve stejné šatně jako ti kluci přede mnou.

V sezóně 2019/2020 jste se mihl v Kometě, usnadnilo vám to poté příchod zpátky do Brna v loňské sezóně?
Nevím, jestli usnadnilo. Možná jen v tom, že jsem znal to prostředí tady a lidi v klubu. Jinak jsem tu byl ale krátce a štace to navíc nebyla moc povedená. O to větší byla motivace v loňské sezóně, když jsem sem přišel znovu, abych si vylepšil trochu reputaci. Věděl jsem, že to nebudu mít jednoduché, někteří lidi si mě pamatovali a já tady nezanechal dobrý dojem. Bylo mi jasné, že budu muset předvést mnohem lepší výkon.

V roce 2024 vyhrál váš bratr titul mistra světa. Jak jste to vy a celá rodina tehdy vnímali?
Vnímali jsme to samozřejmě hodně, protože to bylo navíc ještě doma. On už na mistrovství světa předtím byl, ale doma je to o trochu intenzivnější. Hodně jsme ho podporovali a to, že se to nakonec povedlo bylo neskutečné. Celá rodina jsme si to hrozně moc užili. Sám jsem se byl přímo v Praze podívat, viděl jsem zápas s Kanadou a potom finálový zápas.

Sám jste v seniorské reprezentaci dres oblékl. Měl jste nějakého oblíbeného soupeře? Máte nějakou oblíbenou vzpomínku?
Oblíbeného soupeře jsem neměl. Celkově ale hrát proti Švédům, Finům nebo Švýcarům bylo super. Vůbec jsme to nevnímal, jestli byl někdo lepší nebo horší. Na všechny ty zápasy rád vzpomínám. Hlavně na to, že jsem si v repre mohl zahrát. Žádný jeden oblíbený moment nemám.

Foto: Jiří Grulich

Zahrál jste si za Jukurit a Ilves ve Finsku. Jak se vám líbila finská kultura?
Ve Finsku se mi líbilo moc. Lidé jsou tam všichni takoví klidní. Říká se, že jsou takoví chladní, což jsou, ale na druhou stranu jsou hrozně přátelští a mají rádi dodržování pravidel. Takže tam bylo všechno v pořádku. Starali se tam o mě hezky, všechno, co jsem potřeboval se bez problému vyřešilo. Bylo to super. Chyběl i tam ale český humor. Ten je přeci jen takový jiný. Celkově také ten jazyk, oni mluvili finsky a tomu jsem nerozuměl. Taky kabina byla taková chladnější, neprobíhalo tam tolik vtípků. Možná mi to přišlo díky tomu jazyku, ale i tak mi přijde, že tady je kabina daleko hlučnější. Taky bych tam rád měl české jídlo, ale to je asi všechno.

Jak rychle jste se na tamní hokej dokázal adaptovat?
Myslím, že docela rychle. Vždycky to chvilku trvá a je tam nějaký rozdíl. Ta hra je tam ale rychlejší, hraje tam hodně mladých kluků, takže je to nahoru, dolů. Obránci se snaží hodně podporovat útok. Je to trošku jiný hokej, není tak silový. Tím, jak tam hrají ti mladí, tak je se dělá trochu víc chyb.

Strávil jste chvíli také v Litvínově, kde je starší zimní stadion. Jak se vám na takových stadionech hraje?
Celkově když tam přijedu jako soupeř, třeba i loni, tak se mi tam nehraje vůbec dobře. Když jsem tam ale hrál jako domácí, tak to bylo super. Celkově mi tam ten rok hrozně dal a jsem rád, že jsem tam byl. Rád na to vzpomínám.

Jak se stalo, že jste se vracel právě do týmu Chemiků a ne zpět do Vítkovic?
Nějak jsem to zvážil. Dostal jsem nabídku z Litvínova, ten zájem byl hodně intenzivní. Tehdy tam trénoval i pan Růžička, takže s tím jsem komunikoval. Taky se se mnou hodně bavil pan generální manažer Hynek. Cítil jsem, že je zájem velký a že bych tam měl stěžejní roli. Díky tomu jsem si řekl, že tam půjdu.

Foto: Vít Golda

S Kometou jste v loňské sezóně získal titul. Co bylo z vašeho pohledu v cestě za ním nejtěžší?
Celé play-off bylo těžké a náročné. Úplně nejtěžší je pak vždycky udělat ten poslední krok. Ať už to bylo sedmé semifinále nebo sedmé finále, pokaždé to bylo těžké. O to víc ale byla pak radost větší, byla na maximu. Člověk si to asi nemohl představit jakkoliv lépe. Všichni jsme byli šťastní, že to takhle dopadlo (úsměv).

Když se podíváte do minulosti, je něco, co vám hokej vzal?
Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Hokej miluji a vždycky jsem ho miloval. Nikdy na to ani nebudu koukat, že mi něco vzal. Baví mě to, je to moje práce a zároveň koníček.

Kdy jste se musel nejvíc poprat o místo v sestavě?
Asi když jsem přišel do Vítkovic, ten první rok. Musel jsem jako mladý ukázat, že na to mám a můžu hrát extraligu. To byl asi první takový moment. Sestavu si ale vždycky člověk musí vybojovat. Tu pozici, kterou by měl mít si musí obhájit a hrát co nejlíp. Ono je to vlastně každý rok úplně stejné.

Co vy a hudba, hrál jste někdy na nějaký hudební nástroj nebo vás nějaký lákal?
Na základce jsme hráli jeden rok na kytaru a druhý rok na bicí. Měli jsme to v rámci hudební výchovy. Moc mi to ale nešlo, nezůstal jsem u toho (smích).

V létě jste měl svatbu, co bylo při plánování tohoto dne nejzábavnější? Bavili jste se o ní s Jakubem Flekem, který do toho také praštil?
Plánovat to moc zábava nebyla. Spíš to byl trošičku takový stres, hlavně tedy manželka ho měla. Já jsem to bral tak, že to prostě nějak dopadne. Celkově jsme se ale těšili jak všichni přijedou a společně si ten den užijeme. S Kubou Flekem jsme se o tom možná jen nějak málo bavili, ale že bychom řešili, co má on a co my, to ne.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl v blízké budoucnosti splnit?
Máme v plánu postavit dům, tak doufám, že to všechno v blízké době klapne. Taky hlavně čekáme narození dcery. To je teď nejdůležitější, aby dobře dopadlo.