PUK č. 3: Radim Ferda o týmových úspěších, hokejových začátcích i nejistotě v kariéře

Narodil jste se v Třebíči, kde jsi strávil i podstatnou část dosavadní kariéry. Jaká jsou tam vaše oblíbená místa?
Mám tam rád Hrádek, opravené, nově zrekonstruované náměstí, rád se procházím kolem řeky. Kamarád Petr Vodička tam měl kavárnu, tak jsme tam chodívali na kafe. Celkově mám Třebíč moc rád a líbí se mi.

Když jste byl ještě malý kluk, snil jste o tom, že se budete živit hokejem, nebo jste měl nějaké jiné vytoužené povolání?
Každý malý hokejista o tom sní, má před sebou nějaké vzory. Ať už to bylo v Třebíči, nebo pak tady v Kometě. Byl tu Martin Dočekal, Martin Erat, Leoš Čermák. Jako malý kluk se vždy chcete vyrovnat těm starším a jít v jejich šlépějích. Ale vždy mě bavila práce rukama, práce s dřevem. Nikdy jsem se nebál ani zedničiny. Byl jsem k tomu i vedený, že nic není zadarmo, takže jsem už ve čtrnácti, patnácti chodíval na brigády a snažil jsem se nějak do života propracovat. A samozřejmě jsem chtěl být, jako každý, popelář (smích).

Jakou největší lumpárnu jste v dětství provedl?
Byl první sníh, nám bylo asi patnáct. Nic lepšího jsme nevymysleli, než se schovat za kopec a házet koule po učitelích. Byl to průšvih, museli jsme pak třistakrát něco napsat, možná i nějaká důtka nebo tak něco.

Jaké byly vaše první hokejové krůčky?
Začínal jsem pozdě, až v osmi nebo devíti letech. Byly pozvánky do škol, papírky, tak to asi začalo. Přišel jsem s tím domů, rodiče prvně že ne, že je hokej drahý, že půjdu na fotbal. Ale vynutil jsem si to a myslím si, že teď jsou i oni rádi, že mě tam dali.

V čem to pro vás bylo náročnější, když jste začínal později?
Kluci v mém věku už měli nějaké krůčky za sebou, já jsem teprve začínal. Myslím si, že jsem měl celkem nadání, rychle jsem se jim vyrovnal. Mám takovou vzpomínku, kdy jsme chodili do přípravky, a oni mě posunuli výš do třídy. Byl tam nějaký kluk, co mě pořád posílal zpátky do přípravky, tak jsem mu musel vysvětlit, že už mám jít za nimi (úsměv).

Foto: Jiří Grulich

Když zavzpomínáte na svoje předchozí trenéry, kdo vám nejvíce předal? Pod kterým jste podle vás udělal největší pokrok?
Jasná volba, byl to pan Burian v Třebíči a pak mu tam pomáhal i jeho syn Jirka Burian a Lukáš Sláma. To byl asi největší dar, co jsem do hokeje mohl dostat, že jsem mě tady ty tři kluky, kteří mi hrozně moc pomohli.

Jaký jste byl student? Co byly vaše oblíbené předměty?
Tak student jsem byl… pff (smích). Asi jako všichni hokejisti. Do těch čtrnácti, patnácti to bylo dobrý, ale postupem času, kdy začínaly tréninky a tak, už nebylo tolik prostoru. Pak jsem se to nějak snažil zachránit, naštěstí jsem všechno zvládl. Bavily mě pracovní činnosti, cokoliv, kde se něco vyrábělo. Dělali jsme třeba draky a tak. To mě bavilo.

Co byste poradil svému mladšímu já, kdybyste měl tu možnost?
Asi abych si zavčas uvědomil, co mě čeká v životě. Že ten život pak občas fakt není sranda. A abych si do toho v šestnácti víc vrhnul, než jak jsem dělal. V tomhle věku jsem si myslel že jsem geroj, to bych si asi odpustil. Je hodně teenagerů, kteří si myslí, že osvobodili svět.

Reprezentoval jste Vysočinu na MMČR, pamatujete si tuto akci?
Jasně, pamatuju. Myslím, že to bylo v Plzni, byli jsme tam s trenéry z Jihlavy. Měli jsme super tým, někteří kluci teď hrají v NHL, někteří v extralize. Měli jsme výborné mužstvo, myslím, že alespoň polovina pořád hraje hokej.

V Brně jste několik let hrál za mládež, jak na toto období vzpomínáte?
Byly to příjemné roky. Vyhrál jsem tady dva tituly, jeden se starším dorostem, jeden s juniorkou. Tuším, že se starším dorostem jsme měli ještě druhé místo. Chytil jsem tu i výborné trenéry. Když jsem přišel, tak tu byl pan Moskal a pan Křetínský, ti mně asi nejvíc pomohli při tom příchodu, ve všem mě podrželi. Měl jsem více možností, ale maminka mi řekla, že mě nikam daleko nepustí (smích). Tak mě pustila jen za louži do Brna. Pak jsem za to byl rád, že jsem šel sem, chodil jsem tu normálně do školy, měli jsme tu výbornou partu. Nic mi tu nechybělo.

Foto: Jiří Grulich

Svoji mládežnickou kariéru jste, jak jste zmínil, ukončil se zlatou medailí na krku. Jak jste tehdy vnímal tento úspěch?
Byl to hezký úspěch, ale vnímal jsem to tak, že jsem nevěděl, co bude. Do áčka jsem se nedostal, moje cesty vedly zase zpátky do Třebíče. Tam jsem musel jít postupnými krůčky, abych se mohl opět někam dostat.

Vy těch týmových úspěchů už teda máte…
Je to tak, mám. Prošel jsem i druhou ligou, tam jsme v Moravských Budějovicích, v útulném městečku, vybojovali senzační druhé místo. Hráli jsme baráž o první ligu. Moje třešnička na dortu byla to, že jsem přišel sem do Brna a získal jsem titul.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že jste si chvíli myslel, že je vaše kariéra hokejisty pryč. Jak se vám povedlo toto období přečkat a vypořádat se s ním?
Bylo to těžké. Přišel jsem z Brna do Třebíče, bohužel, místo v sestavě pro mě nebylo. Posílali mě do druhé ligy, už jsem toho všeho začínal mít nad hlavu. Myslel jsem si, že už je bohužel moje hokejová kariéra pryč. Tam mě ale hodně podržela přítelkyně. Říkala mi ať makám, že se to jednou vrátí. Musím jí moc poděkovat, měla pravdu. Všechno se to obrátilo k dobrému.

Po sedmi letech jste se vrátil do Brna a hned je z toho další zlato. Dají se vůbec popsat emoce, co jste v průběhu sezóny a cesty s Kometou cítil?
Bylo to hrozně hektické. Vypadli jsme v Třebíči, byla tam hodně velká hořkost, protože jsme hráli derby proti Jihlavě. To mě hodně žralo. Pak ale přišel telefonát. Pan Pokorný mi zavolal, jestli bych nemohl pomoct týmu. Nakonec se to o 360° otočilo, naskočil jsem na zápas na Spartě, v O2 areně, vyprodáno. O tom jsem vždy jen snil a představoval si to, když jsem koukal na mistrovství světa. Bylo to něco neuvěřitelného, nakonec se z toho vyklubalo to, že jsme vyhráli titul.

Jaké pak byly oslavy?
Bylo to velké, co si budeme (smích). Může to být jednou za život. Já jsem se snažil si všechno užít, vnímat vše okolo sebe. Jak se všude chodilo, třeba na radnici, užíval jsem si to. A pak hlavně s fanoušky, to bylo něco nepopsatelné. Kamkoliv jsem přišel, tam mi gratulovali. Celkově, když jsem přijížděl do Třebíče, tak jsem si občas připadal, že jsem slavný (smích). To jsem si ale nechtěl připouštět, protože to je kolektivní sport, kolektivní výsledek. Užíval jsem si to hlavně tím, že jsme měli super partu, takže jsme museli mít taky super úspěch.

Putoval pohár také k vám domů?
Ano, měl jsem ho u nás na vesnici ve Studenci. Pozval jsem tam snad celou vesnici, chtěl jsem i lidem ukázat, jak ten pohár vypadá, jak je těžký, jak vypadá medaile. Jak jsem říkal, může to být jen jednou za život. Chtěl jsem, aby si to ti lidi užili se mnou. Máme ve vesnici parádní kolektiv, takže jsem jim chtěl v menší podobě představit to, co jsem prožíval já.

V přípravě jste letos zaznamenal první gól v dresu A-týmu, máte schovaný puk?
Bohužel nemám. Byl to takový pofidérní gól z odrazu (smích). Ale jak mi říkali doma i kluci tady, každý gól se počítá. Puk nemám, ale naštěstí mě minul i pokutový řád, takže za to jsem byl taky rád (smích).

V čem jste se za poslední dobu nejvíce posunul, v čem vynikáte?
Začal jsem si více věřit, celkově jsem se zlepšil. Odehrál jsem tu zápasy, něco jsem pochytil, takže si věřím ve více věcech, než jsem si věřil v minulosti.

Když jste hrál poprvé ve Winning Group Areně před domácími fanoušky, jaký to byl pocit?
Byl to krásný pocit. Otočili jsme zápas s Pardubicemi, to byl nepopsatelný zápas. Říkal jsem, že to byl můj nejlepší zápas v kariéře. Hala žila, myslel jsem, že spadne.

Kdybyste si mohl na jeden den zkusit žít jako někdo jiný, kdo by to byl?
Asi jako můj pes (smích). Lehnout si, mít pohodu a nechat se obskakovat.