PUK č. 7: Abeceda Michala Kunce

Aktovka – jaký jste byl student? Které předměty vám šly a naopak?
S hokejem je ta škola vždycky taková složitější, takže jsem nebyl nejlepší student. Na druhou stranu, to co jsem nasliboval, tak to jsem si vždycky udělal. A myslím, že se mnou byli i ti učitelé spokojení, až na pár výjimek. Na žádnou sportovní školu jsem nechodil, chodil jsem na základku na Bakalku, na střední pak na Sokolskou. V těláku jsem vyčníval, v hudebce mi to šlo taky. Bavila mě ale třeba i chemie, protože zrovna tady na Bakalce jsme měli výbornou učitelku. Ono kolikrát záleží víc na tom, jak to ten učitel podá než vyloženě na tom předmětu. A co se týče těch horších předmětů, bojoval jsem s diktáty, ty jsem nesnášel. V češtině jsem měl trochu problémy, ale nikde jinde asi ne.

Budík – jste spíše ranní ptáče nebo noční sova?
Noční sova, takže vstávat na ranní tréninky bylo náročné, ale pořád to bylo lepší než vstávat do školy (úsměv).

Comeback – jaké byly vaše první dojmy po návratu do Komety?
Byly hezké. Kolikrát jsem si tady říkal, že je to trochu návrat do minulosti. S několika klukama jsem tady hrál celou mládež, pan Zábranský nás trénoval. Taky jsem se těšil na Rondo. Už v průběhu loňské sezóny vše nasvědčovalo, že se vrátím do Brna, a povedlo se to.

Dětství – byl jste jako malý spíš kliďas nebo průšvihář?
Asi spíš kliďas. A ty průšvihy které jsem dělal, jsem většinou schoval pod pokličku a nikdo o nich neví. Takže kliďas (smích).

Foto: Martin Kocourek

Energie – co vám zaručeně dobije baterky?
Určitě čas strávený s rodinou, ale taky si užívám, když jdu na ryby. Rybaření miluju. Teďka celá rodina začala hrát golf, takže když strávíme spolu nějaký čas na golfu, je to úplně úžasné. A doma mám čtyřnohé zlatíčko, pejska, ten mi dobíjí baterky furt.

Fanoušci – jak jste se těšil na zaplněné tribuny?
Moc jsem se těšil. To bylo to nejvíc, co mi chybělo v Americe. Tam to mají prostě jinak. Fanoušci sedí jak v divadle a hulákají akorát když se rozhazuje pizza po tribunách.

Gól – pamatujete si svoji první extraligovou trefu?
Jasně, v Olomouci, pamatuji si to do detailu. Honza Bambula přenechal puk Honzovi Švrčkovi, ten to nahodil na bránu, já jsem se tam o to popral a dorazil jsem to. “Krásný“ první gól (smích).

Hra – co je vaše oblíbená deskovka?
Když jsme jeli do Itálie a z Itálie, hráli jsme s klukama Bang! v autobuse. Dlouho jsem to nehrál, takže to nás moc bavilo, navíc to zabralo i hodně času. S rodinou, když něco takto hrajeme, jsou to většinou Aktivity.

Chyba – dokážete své chyby hodit rychle za hlavu?
Strašně bych si přál říct, že ano, ale některé chyby mě užírají. V hokeji se na tom dá pracovat, ale kolikrát přijdete po zápase večer domů, a ještě si určité situace vyčítáte. Ale snažím se s tím něco dělat, vždycky odejít z kabiny a už nemyslet na hokej, protože toho hokeje je hodně. Důležité je se hlavně dobře vyspat, ne přemýšlet, to spíš škodí.

Foto: Ivo Dostál

Internet – čtete články, které o vás vyjdou?
Nečtu. Ale když jsem byl mladý, tak ano. Teďka mi občas přítelkyně něco ukáže, občas, když mi někdo něco pošle, tak si to přečtu. Ale já se snažím trávit co nejméně času na sociálních sítích a tady těch věcech. Čím míň toho vím, co se o mně říká, tím líp.

Jízda – jak trávíte čas při dlouhých cestách na zápasy?
Pouštím si předzápasové písničky, občas si něco přečtu. Když jedeme ze zápasu, většinou hrajeme nějaké ty karty, nebo si povídáme. V Americe to bylo horší, tam jsme na cestování měli vyhrazený den, protože jsme měli nejblíž Las Vegas, a to bylo 5,5 hodiny autobusem. Zbytek jsme létali, navíc normální linkou. Takže dvě hodiny před odletem na letišti, čekání na věci. To bylo zdlouhavé, tady to je určitě příjemnější. Ale v Americe jsme zase hráli hry na Nintendu, ten čas taky docela rychle utíkal.

Kniha – kdyby o vás měla vyjít kniha, jak by se jmenovala?
Příběh Michala Kunce.

Lev – v posledních dvou letech jste zapsal několik startů v národním týmu, co to pro vás znamená?
Jsem za to strašně rád, že se vůbec něco takového uskutečnilo. Vybavuju si svůj první hovor s panem Rulíkem. Jak jsem to položil, tak jsem si říkal: „Tyjo, to je mazec, já pojedu na repre.“ Byl jsem za to moc rád, vždycky za to budu rád, když nějaký takový hovor přijde. Repre vám ukáže takové to srovnání s celoevropským hokejem. Jezdil jsem na Euro Hockey Tour, máte srovnání s ostatními hráči. Zjistíte, že všichni hráči makají stejně jako vy, že je ten hokej fakt o maličkostech.

Michal – jaká tři slova vás nejvíce vystihují?
Veni, vidi, vici.

Foto: Ivo Dostál

Nota – kdybyste do konce života mohl poslouchat už jen jedinou písničku, jaká by to byla?
Teďka se mně líbí písnička Reinkarnace od Ewy Farne, takže tu bych klidně poslouchal.

Olomouc – máte za sebou několik let v Olomouci, jak na to angažmá vzpomínáte?
Moc pěkně. Jednak jsem rád, že jsem vůbec dostal možnost tam hrát. Samozřejmě ten začátek v každém týmu je těžký, musíte si to místo nějak vydobýt. Za ty roky v Olomouci jsem strašně rád, budu na ně vzpomínat jen v dobrém.

Pokrok – v čem jste za poslední dobu udělal největší progres?
V Americe se hodně pracuje na odebírání kotoučů u mantinelu. Čím na menším hřišti se hraje, tím líp musíte číst dopředu, než ten puk na vás přijde, než ho máte na hokejce, už musíte vědět, co s ním budete dělat. V tom jsem se zdokonalil.

Rada – jaká rada vám nejvíce pomohla?
Hlavně si ten hokej užívej. Ta kariéra není až tak dlouhá, musíš z ní vytěžit maximum.

Strach – co je váš největší strach?
Ze selhání.

Foto: Vít Golda

Tucson – uplynulý rok jste strávil v zámoří. Jaký pro vás byl?
První dva měsíce jsem tam byl úplně sám, v novém prostředí, mezi novými lidmi. Ze začátku bylo dobré, že jsem trávil čas s Karlem Vejmelkou, ten mi moc pomohl. Ale potom, když nás přesunuli do AHL do Tucsonu, bylo to náročné. Člověk si tam musí sehnat bydlení, je to všechno na vlastní triko, všechno jsem sháněl, nevěděl jsem, co a jak. Taky auto si musíte sehnat, protože všechno je strašně daleko a člověk se tam musí nějak pohybovat. Tohle všechno se povedlo, tak jsem se tam usadil. Potom za mnou doletěla přítelkyně s pejskem, takže to už bylo veselejší. Ale i tak je tam člověk bez rodiny, je to všechno na něm. Osamostatnil jsem se už dříve, bydleli jsme čtyři roky sami v Olomouci, ale to pořád byla hodina od Brna. Tady to hodina nebyla.

Útok – měl jste od začátku jasno, že budete útočník?
Ne, neměl. Měl jsem jeden ročník, kdy jsem hrál beka. Ne celý teda, další ročník už jsem začal normálně jako útočník a už jsem u toho zůstal. Ale třeba v Olomouci jsem měl taky pár zápasů, kdy jsem hrál obránce a myslím, že jsem si s tím neporadil vůbec špatně.

Vicemistr – máte stříbro se starším (16/17) i mladším dorostem (14/15), jak na tyto úspěchy vzpomínáte?
Tak byl bych raději, kdybyste mi teď říkala, že mám zlato. Myslím, že jsme odehráli dobré roky a nemáme se za co stydět.

Winning Group Arena – hodně hráčů šlo letos do Komety také s tím, že si chtějí zahrát na nové hale. Nelákalo vás naopak stihnout ještě Rondo?
Určitě ano. Bavili jsme se o tom s Brábou (Jakub Brabenec, pozn. red.), jednak je super, že si zahrajeme ještě na Rondu, zároveň ale i to, že si zahrajeme i na nové hale. Moc se na to těším.

Zlato – ve sbírce medailí máte i zlato, to jste vybojoval v rámci MČR osmých tříd. Jaká tehdy byla parta?
Bylo nás tam hodně, co jsme to společně dotáhli až do toho staršího dorostu. Trávili jsme spolu hodně času, jsou to kamarádi, který máme na celý život. Ať už to jsou kluci tady, nebo ti, co už hokej nehrají. Pořád se ale známe díky hokeji.