Hokej nám mnoho volného času nedává, shodují se Jeřábek s Lubinou

Oba jste zasvětili život hokeji, jak a kde to začalo?
Vladimír Jeřábek: K hokeji mne přivedl v Mostě otec, začínal jsem někdy v šesti letech. Tehdy se led dělal mezi domy, trénink jsme měli jednou týdně a ve zbylých dnech to mydlili na ulici.
Ladislav Lubina: Já začínal ve Dvoře Králové, pak jsem šel na střední školu do Pardubic a zeptal se, jestli bych tam náhodou nemohl hrát hokej.

Pak přišly roky v české nejvyšší soutěži, oba jste toho odehráli hodně. Vybavíte si některý zápas, kdy jste proti sobě nastoupili?
VJ: Když byl Láďa hodně mladej, nastoupil proti nám v Litvínově a dal vítěznej gól. Nevím, jestli si to pamatuje on (úsměv). To mohlo být někdy okolo roku 1984.
LL: Je to možný, to už je dávno (úsměv).

Oběma se vám poštěstilo hrát pod legendárním trenérem Hlinkou – jednomu v klubu, druhému v reprezentaci. Jaký to byl kouč?
VJ: Dokonce jsem s ním ještě i v jednom týmu hrál jako hráč, nejprve před jeho odchodem do ciziny, posléze po návratu trénoval a ještě jednou nazul brusle a hrál s námi. Měl skvělé schopnosti řídit a ovlivňovat zápas ze střídačky.

Souhlasíte s tím, že hodně ovlivnil litvínovskou trenérskou školu svou filozofií? Například Vladimír Kýhos, který Kometu trénoval před rokem, o něm hodně mluvil.
VJ: Spoustu věcí nás naučil, to rozhodně ano. Však s Vláďou Kýhosem jsme spolu odehráli dost zápasů, ještě víc pak proti sobě, i jako trenéři (úsměv).

Jak na Ivana Hlinku vzpomínáte?
VJ: Byli jsme si hodně blízcí. Ten poslední rok jsem se vrátil do Litvínova, on každé ráno chodil na zimák a spoustu věcí jsme spolu konzultovali. Byl ve velké pohodě, měl za sebou všechny zdravotní problémy, navíc měl velkou radost z toho, že už zase trénoval národní tým. Když se to pak v srpnu stalo, byla to velká rána.

Vy jste spolu s ním držitelem jednoho klubového rekordu – a to v počtu asistencí za jednu sezonu, oba jste jich nastřádali 43.
VJ: Vidíte, tak to ani nevím (úsměv).

Ve vašem případě to byla ta předposlední litvínovská, nejúspěšnější v novodobé historii klubu, skončili jste druzí.
VJ: Já byl u všech druhých míst klubu, od roku 1977. Tento ročník byl docela povedený, vrátil jsem se ze zahraničí a ve 37 letech mne ještě právě Ivan přemluvil, abych hrál. Dali jsme se dohromady s Martinem Rouskem a Robertem Kyselou, sedlo si to a sezona se povedla. Zastavil nás až Vsetín.

Když jsme u těch rekordů – Ladislav Lubina dlouho držel prvenství ve statistice odehraných zápasů v nejvyšší soutěži, než ho po třech letech překonal Josef Řezníček.
LL: Poctivě trénuju, abych mohl zpátky na led a vzít si ho zpátky (smích). Ale i teď tam možná jsou noví aspiranti, třeba Burger. Hodně záleží na zdraví a na tom, kolik sezon člověk odehrál venku.
VJ: Nebo jestli hráč byl na vojně v Dukle, nebo měl tu smůlu a šel někam do druhé ligy, do Tábora a podobně. Dva roky jsou znát.

A aby těch rekordů a kuriozit nebylo málo, Vladimír Jeřábek odehrál v roce 1985 zápas, který skončil výsledkem 15:13. V přípravěve Švýcarsku.
VJ: Abych pravdu řekl, moc si to nevybavuji, ale na těch švýcarských zájezdech šlo tehdy za totality o hokej až v druhé řadě (úsměv). Tam šlo o to něco nakoupit, schovat a dostat to zpátky do republiky. Celý tým se na to dlouho těšil a připravoval.

Oba dva jste většinu kariéry spojili s jedním klubem. Jaké to je, když přijedete s Kometou na svůj rodný stadion?
VJ: Teď naposledy jsem si dlouho povídal s Albym před zápasem. Na tom zimáku jsem něco zažil a to si samozřejmě člověk po příchodu uvědomí. Je zvláštní tam dojet a pak jít do jiné kabiny, než kam jste chodil dlouhé roky. Škoda, že ten zápas nám potom nevyšel, dělali jsme školácké chyby. Když stáhneme dvoubrankové manko, měli bychom být na koni, my ale chybami vrátili Litvínov do zápasu.
LL: Samozřejmě to emotivní je. Na každém zápase záleží, ale tento má něco osobnějšího. Prožil jsem v Pardubicích spoustu hezkých let, ta motivace něco tam dokázat je větší.

Minulou sezonu jste na záchranářskou misi byli tři, pak jste ale osiřeli, když Mojmír Trličík zamířil do Vítkovic. Co pro vás tato změna konkrétně znamenala?
VJ: Mojmír měl na starosti rozbory zápasů soupeře, sestřihy a přípravy. Během utkání pak pozoroval chyby, zapisoval si je a pak připravoval i jejich rozbor. Měl notebook a nějaký program na to, zkušenosti z reprezentace. Po jeho odchodu jsme se nakonec rozhodli nikoho třetího neangažovat, protože by to byl cizí člověk a to je vždy ošemetné. Dělá to teď Láďa, rozumí počítačům o dost víc než já, taky s tím už měl nějaký zkušenosti z Pardubic, program nám vedení koupilo.
LL: Zabere to asi tak čtyři hodinky navíc. Snažím se (úsměv).
VJ: Hodně se mluvilo třeba o tom, jak jsme ubránili zlínské přesilovky. To byla právě zásluha toho rozboru. Hráče to kolikrát nebaví, ani já to neměl rád, ale je to důležité. A ty naše chyby – ideální by bylo, kdybychom neměli co ukazovat, ale jsme všichni jen lidi.

A během zápasu máte tedy teď úkoly rozdělené jak?
VJ: Základ je stejný, Láďa má na starosti beky, já útočníky. To hledání chyb v naší hře je teď složitější, musíme se podívat zpětně na celý zápas a pak to z toho vytáhnout. Pořád je ale lepší, když se to může takto sestříhat, než abychom seděli u videa a neustále ho přetáčeli.

Kdo z vás dvou dovede víc zařvat a naopak pochválit? A co emoce například při vstřelené brance?
VJ: Myslíte do naší sítě? (smích).
LL: Obecně například vůči hráčům tak emotivní nejsme. To spíš směrem na rozhodčí (úsměv).
VJ: Někdy je třeba trochu zakřičet, jindy pochválit, ale asi to je u nás obou podobné.

A jak probíhají přestávky v kabině? Někteří trenéři nechávají týmy o samotě, jiní naopak mužstvo burcují, co vy?
VJ: Ten program, o kterém jsem mluvil, nám umožňuje ukázat chyby přímo o přestávce. Ne moc, protože – víte, hráč tu chybu nechce udělat, nechce nic vypustit, rozhodně ne doma před takovým publikem. A když hraje 40 minut dobře a pak udělá jednu chybku, tak tím, že bychom ji rozebrali na videu, ho můžeme potopit. Nesmyslný faul nebo taktická chyba, po které padne gól, se samozřejmě rozebrat musí, ale je třeba k tomu přistupovat citlivě. Ta hráčská psychika je křehčí, než by se mohlo zdát. Například ten zápas proti Varům, tam už za stavu 0:3 bylo jasné, že to nemůže vyjít. My nedali nic, oni do čeho plácli, to byl gól. Důležité bylo to, co udělal Jirka Trvaj – po timeoutu kývl hlavou, že to dochytá. Kdyby tam šel Sasu, dostal by tři, čtyři góly a měli bychom dva gólmany psychicky rozhozené. Takhle zůstal Sasu v pohodě, odchytal pár zápasů a pak ho zase skvěle zastoupil Trvka.

Když jsme u tohoto tématu, vám se ale na Rondu jeden zápas za stavu 0:3 otočit podařilo, pamatujete?
VJ: To bylo s Vrchlabím. N začátku třetí třetiny jsme dostali třetí gól, Kometu to asi ukolébalo, nereagovala na ten náš první a pak, když jsme dali druhý, už to asi tolik nešlo. Když přepnete na klidnější režim, tak se hrozně těžko dostanete zpátky do tempa. Ten první gól prohrávající nakopne, nakonec jsme tu vyhráli na nájezdy.

Máte nějaké trenérské rituály?
VJ: Já mám své, Láďa asi taky, ale to je samozřejmě tajemství (úsměv).

Hokeji se věnujete hodně, zbyde vám čas i na sledování reprezentace či klubových soutěží?
VJ: Z té poslední reprezentační akce jsem viděl necelý zápas se Švédskem, ten začátek se mi docela líbil. Finy jsem poslouchal v rádiu, jak to tam napadalo. To víte, že mne zajímalo, jak hrají kluci, že Petrovi to bruslí i v nároďáku. My jako Kometa jsme samozřejmě rádi, že tam kluci jsou, na druhou stranu právě Petr odehrál všechno – přesilovky, oslabení. Když si vezmeme, že neměl ani pořádně volno po sezoně, asi se nevrátí tak odpočatý, jak by mohl být. I proto jsme jim dnes (v pondělí – pozn. red.) dali volno.
LL: Já taky viděl jen Švédy, když se vedlo 3:1, šel jsem se věnovat jiné práci, a pak jsem se nestačil divit. V sobotu jsem viděl chviličku, tam se to rozhodlo rychle. V neděli pak už čas nebyl vůbec. Jinak na sledování jiných lig moc času není, to spíš si zajedeme na první ligu sledovat naše hráče, jak se jim vede.
VJ: Občas se ještě podívám na ruskou ligu, NHL nesleduju. S tou první ligou je to dohromady tolik času, že večer jen zapnu Okresní přebor a jsem spokojenej (úsměv).

Když jsme nakousli téma reprezentace, oba jste dres se lvíčkem také oblékli.
VJ: Já jen asi čtyři zápasy, tedy za áčko. Za béčko toho bylo hodně.
LL: Nejvíc si asi cením Kanadského poháru v roce 1987. Spousta lidí ani dnes neví, co to vlastně bylo, ale když jsem se toho v devatenácti mohl zúčastnit, znamenalo to hodně.

Vy jste patřil do kádru týmu v té době bronzové, utkvěl vám nějaký turnaj v paměti? Vybavím si například infarktový zápas se Švédy v roce 1990, který nakonec skončil remízou 5:5.
LL: Abych se přiznal, tyhle věci já si už moc nepamatuju (smích). Vždycky jsem byl spíš kolektivní hráč, takže je pro mne víc titul s Pardubicemi než nějaké góly, a medaile z turnajů si pamatuju víc, než jednotlivé zápasy.

Oba jste působili v cizině, oba v období po revoluci, bylo to ve vyspělejších zemích hokejově a lidsky jiné?
VJ: Já měl trošku smůlu v tom, že jsem za totality čekal, až budu moci odejít – tam tehdy byly dost přísné podmínky, kolik toho člověk musel odehrát. A revoluce přišla až v době, kdy už jsem odejít mohl (úsměv). Byl to jiný hokej, italská liga tehdy byla celkem kvalitní, pohybovalo se tam hodně Kanaďanů. Čech musel prostě dávat góly, přes to nejel vlak. Musel být první v bodování, teprve pak mohl zůstat. V Německu to bylo podobné.
LL: Obecně byl na hráče z tehdejšího východního bloku v zahraničí tlak. V Německu tehdy mohli být jen dva cizinci, museli jsme sebou pořádně mrskat.
VJ: Dva cizinci a k nim deset Kanaďanů (smích).
LL: Ti měli tehdy různě německé předky, aby se to mohlo nějak udělat. Pak se to otevřelo úplně a začalo tam Kanaďanů ještě přibývat.

A to byla možná v té době zhouba německého hokeje…
LL: Přesně tak. Kanaďan sem, Kanaďan tam, a najednou Němci zjistili, že za nároďák nemá kdo hrát.

Poněkud zhoubně vypadá i momentální situace v české extralize. Co říkáte kontumační aféře?
VJ: Sledujeme to, v první řadě jsme hrozně rádi, že nás se to netýká. Přeci jen je vidět, že Jarda Medlík už tu práci dělá roky, ty problémy vznikly vesměs u týmů, kde to má na starosti někdo nový a nezkušený. Samozřejmě jsme také byli trochu nervózní, když se to začalo prohrabávat. Je mi líto hlavně hráčů a trenérů v těch klubech, nicméně tu chybu někdo musel zavinit. Sportovní manažer, kdokoliv. Nejde říct, že za všechno může Šulc a bordel v Praze. Jestli to tak funguje několik let, tak to musí fungovat i dál. Je to asi zbytečný papírování a může se to změnit, to je otázka budoucnosti. Můj názor je, že by se to mělo vyřešit pokutou a ty peníze dát na mládež, ta je potřebuje.

Čeká vás teď šňůra domácích zápasů, tabulka je hodně vyrovnaná a může být i víc, nikdo totiž neví, jak dopadne zmíněná aféra a zda se budou body odečítat, případně přičítat.
VJ: Je to složité, ale pro nás platí, že tu domácí šňůru musíme zvládnout. Z pohledu vyrovnanosti tabulky nás mrzí, že jsme nevyhráli v Liberci, kde to byl bodový zápas. Báli jsme se, že hráči budou unavení, už utkání se Spartou bylo takový upachtěný, ale v Liberci jsme dobře bruslili a soupeře k ničemu nepouštěli. Z taktického pohledu to byl krásný zápas, ale nakonec nás ten nesmyslný závěr o body připravil. Doma se nám paradoxně daří možná méně, nejsme schopní soupeři nějak výrazně utéct. Například s Libercem, což byl náš asi nejpovedenější zápas na Rondu, jsme nedokázali dát třetí gól a nakonec se nervovali až do konce. Je to náročné na psychiku, vždyť o čtyři branky jsme vyhráli vlastně jen loni proti Českým Budějovicím. Tabulka je vyrovnaná, každý bod je dobrý, mrzí nás ty z Liberce, ale zase jsme uspěli v Pardubicích, Plzni či Třinci. To je hokej.

Nastínili jste, že volného času příliš nemáte. Když ano, jak jej trávíte? Co třeba nějaký jiný sport kromě hokeje?
VJ: Rád si zahraju u nás na severu nohejbal, jezdím na kole, i tenis občas, ale jen na antuce, to je lepší na kolena. U Klášterce máme chalupu, kde se scházíme, ale v sezoně moc času není, to spíš v létě. Pak ještě jezdíme vodu, hrajeme petanque. Takové sporty ještě zvládám (smích). Pak ještě samozřejmě vaření, grilování, procházky.
LL: Naše generace byla taková všesportovní, každý se uměl postavit ke všemu. Fotbal, basketbal, já hrával házenou. Teď je to trošku složitější, což je škoda. Pro práci s mládeží je to možná námět do budoucna.

Když jsme u té mládeže, najdete si čas na sledování zápasů?
VJ: Ono se to dost kryje, takže moc možností není, ale pár zápasů jsme navštívili.

Co říkáte třeba na talentovaného Zbořila? Nebojíte se rizika toho, že odejde do zámoří v podstatě bez náhrady pro toho, kdo jej vychoval?
VJ: Co k tomu říct… Je to bohužel teď tak nastavené.
LL: Snaha tenhle problém ošetřit tu je, pořád se to ale nějak nedaří.
VJ: V těch případech hrajou velkou roli rodiče, agenti je zblbnou. Kluk pak ani neví, že by bylo lepší, aby tu třeba dva roky hrál.
LL: Pro agenty je to pořád velký byznys, proto mají tendenci ty hráče tlačit ven. Teď se na tom problému začalo intenzivně pracovat. Je to o diskusi, na svazu ten záměr hráče udržet už je, pracuje se na tom, ale je to běh na dlouhou trať.

Díky za rozhovor a ať se daří!