Jak těžké bylo zapomenout na semifinálovou prohru s Kanadou?
Myslím si, že jsme si to důrazně vyříkali. Řekli jsme si, že turnaj prostě pokračuje dál a hrát o medaili, to se nepoštěstí jen tak. Kluci si odpočinuli a vlétli na to znovu.
Stejně jako s Kanadou jste prohrávali, kde jste našli sílu pro takový obrat?
V samotném týmu byla po celý turnaj obrovská síla. I když jsme prohrávali, pořád jsme věřili, že zápas můžeme otočit. Navíc jsme věděli, že Američané hrají na čtyři obránce a jejich tempo tak nutně musí opadnout.
Myslíte, že spoluhráčům pomohla vaše výměna s Karlem Vejmelkou před druhou třetinou?
Myslím si, že ano. Hlavně se ale po druhém gólu mnohem více probrala aréna a fanoušci byli mnohem víc slyšet. To nás neskutečně nabudilo.
Foto: iihf.com
Co se vám honilo hlavou, když jste šel v tak důležitém zápase nerozchytaný do branky?
Snažil jsem si říkat, že je to normální zápas, ne zápas o bronz. Prostě jsem šel hrát hokej.
Na medaili čekal český hokej deset let, měli jste to v hlavách?
Určitě, celá kabina to měla v hlavách. Možná to je ten hlavní důvod, proč první třetina vypadala tak, jak vypadala. Druhým gólem nervozita opadla a i díky tomu jsme tu smůlu prolomili.
Chytáte za Ilves Tampere, takže jste v Nokia aréně jako doma, pomohlo vám to?
Moc mi to pomohlo. Arénu dobře znám a po sezóně se tady cítím jako doma. Nemusel jsem se nijak aklimatizovat, což mi taky pomohlo právě když jsem šel nerozchytaný do rozehraného zápasu.
Jak vzpomínáte na angažmá v Kometě?
Bylo to super! Fanoušci byli parádní a zažil jsem tam skvělou partu. Jsem moc rád, že jsem se s Liborem Zábranským setkal i v národním týmu.
Jak byste porovnal diváckou atmosféru ve Finsku a v Česku?
Takhle na mezinárodní scéně je to samozřejmě něco jiného než v lize. Ale i ve finské soutěži jsou zápasy, kdy umí být diváci hlasití. Třeba na letošní play-off to bylo skoro srovnatelné jako v Brně.