VIDEO: Po dvou prohraných finálových sériích jsem stále věřil, že to jednou dokážeme, říká Leoš Čermák

Vzpomenete si, jak vlastně vzniklo spojení mezi vámi a Kometou?
Předešlé tři roky jsem hrál v ruské KHL. Bylo mi třiatřicet a říkal jsem si, že by bylo dobré vrátit se zpátky domů, někam blíž k domovu. Bavili jsme se s agentem o možnostech a Brno mě zajímalo. Z mé strany byla velká touha vrátit se na Moravu, protože jsem z regionu a Kometu jsem vždy sledoval. Odehrál jsem proti ní mnoho zápasů, ať už v mládežnických kategoriích nebo v první lize. Věděl jsem, že je to legendární klub s velkou historií, i když měl v určité době problémy. S příchodem Libora Zábranského se ale Kometa začala stavět znovu na nohy.

Vybavuje se vám moment, kdy jste poprvé přišel do kabiny Komety? Koho jste jako prvního potkal?
Poprvé mě kabinou a celým zázemím provedl Libor Zábranský. Následně jsem potkal trenéra Zdeňka Veneru, který v té době nastupoval na pozici hlavního trenéra.

Jaká byla Kometa tehdy a jaká je podle vás dnes?
Když jsem přišel, byla v podstatě nováčkem mezi extraligovými týmy, teprve se zabydlovala. Byla nadšená, rozkoukávala se a všechno si v té době sedalo. Snažila se oprášit svůj kredit a lesk, který byl v té době trošku zašlý. Myslím si, že v dalších letech si respekt a uznání získala zpátky. Především za tu tvrdou práci a píli všech lidí, kteří v klubu pracují. Dnes je právem považovaná za velkoklub, kde se věci dělají dobře.

Leoš Čermák a jeho radost ze vstřelené branky. Foto: Roman Kantor.

Věřil jste, že s ní na dlouhých osm let spojité své jméno?
Bylo mi třiatřicet let, podepisoval jsem smlouvu na tři roky a říkal si, že to možná bude strop (úsměv). Jsem hrozně rád, že jsem si svůj hokejový život protáhl a mohl si užít parádní jízdu, nejlepší atmosféru, nejlepší fanoušky a největší úspěchy kariéry.

Který z trenérů nebo hráčů vám nejvíce ovlivnil kariéru?
Spoluhráčů bylo mnoho, nerad bych na někoho zapomněl. Co se týče trenérů, zmínil bych Jaromíra Šindela s Vladimírem Růžičkou, kteří mě vytáhli z Třebíče do Slavie. Díky nim jsem se dostal do extraligového hokeje. Byla to velká škola, na kterou rád vzpomínám. Dalšího, kterého musím zmínit, je Libor Zábranský.

Osm let v brněnském klubu, z toho šest let kapitánem. Během vaší bohaté kariéry jste prošel mnoha kluby, ale toto angažmá bylo zcela určitě vaše nejlepší, souhlasíte?
Rozhodně. Když pominu zahraniční štace, v Česku jsem měl docela štěstí. Brno je za tu dobu ale nejvíc, považuji se tak trošku za Brňáka, zdomácněl jsem tady. Zažil tady nejkrásnější léta, největší úspěchy, na které jsem čekal celý život. Byla radost hrát před brněnskými fanoušky.

S Kometou jste zažil dvě neúspěšná finále. Přesto jste v sobě musel mít určitě nějaký hnací motor, který vám říkal, že se to jednou konečně zlomí. Musel jste se obrnit trpělivostí a vytrvalostí?
Vystihl jste to docela přesně. Vyhrát titul byl vždycky můj sen, okusit ten pocit vítězství. Motivací a hnacím motorem byla touha něco dokázat, protože touhu vyhrávat v sobě mám. Když jsem třikrát prohrál finále, dvakrát s Kometou a jednou s Vítkovicemi, vlastně třikrát mi to proklouzlo mezi prsty, nebyl to dobrý pocit. Být druhý a dívat se na soupeře, jak se raduje a křepčí na ledě, to je zničující. Z tohoto pohledu jsem se skutečně musel obrnit trpělivostí a vytrvalostí. Jsem šťastný, že se nám to nakonec podařilo. Když jsem přišel do Brna, říkal jsem, že tady mám sen vyhrát. Věřil jsem, že to jednou s týmem dokážeme.

Dočkali se. Libor Zábranský s Leošem Čermákem slavili společně dvakrát titul mistrů republiky. Foto: Ivo Dostál.

V loňské sezóně jste dosáhl mety 800. zápasů v nejvyšší soutěži. Když k tomu započítáme i další zápasy v jiných soutěžích, jsme někde na 1200. To byste asi ve svých dvaceti letech neřekl, když jste byl na pomezí toho, zda bude hrát hokej nebo ne?
To je slušné číslo, asi jsem fakt starej (smích). Samozřejmě jsem rád, že se mi podařilo odehrát tolik zápasů.

Na který zápas vzpomínáte nejraději? Který se vám vybaví jako první?
Určitě si vybavím svůj první zápas v extralize. První zápas sezóny jsme sice hráli ve Vsetíně, ale já do něj nastoupil až od třetí třetiny, takže ho nepovažuju za svůj první. Plnohodnotný duel přišel ve druhém kole mezi Slavii a Karlovými Vary. Odehrál jsem celé utkání a povedlo se mi vstřelit gól. Nejraději samozřejmě vzpomínám na poslední finálové utkání doma s Libercem v naší první mistrovské sezóně. Věděli jsme už pár minut před koncem, že je hotovo. Byli jsme plni euforie a radosti. Na to se nedá zapomenout.

Na co budete ve své kariéře nejvíc vzpomínat?
Je toho spousta. Když si člověk promítne celou svou kariéru, mám na co vzpomínat. Nejvíc na úspěchy, ty jsou v hlavě zakořeněné. Špatné věci postupem času odfiltrujete. Vybaví se mi třeba angažmá v Rusku, šílel jsem, myslel jsem si, že to tam nevydržím. Když se na to podívám zpětně, vzpomínám už jen na ty dobré věci. I třeba má zranění. Nakonec se všechno otočilo k lepšímu. Všechno zlé je pro něco dobré.

Jak těžké bylo rozhodování ukončit kariéru?
Moc těžké. Srdce by pořád chtělo hrát, ale racionální úvaha mě dovedla k tomu, že je správný čas skončit. Každý sport má svoje limity, ať už výkonnostní, zdravotní, či věkové. Člověka omezují a musí na ně hledět. V součtu těchto tří parametrů to vyšlo jasně.

Nemáte občas chuť obou zase brusle? Nedávno jsem vás viděl trénovat s mladými hokejisty a na ledě jste vypadal…prostě jako obvykle.
Na led občas chodím s mladým synem, který začíná bruslit. Přemýšlel jsem nad tím, co bych tak ještě mohl hrát a říkám si, proč ještě nikdo nevymyslel soutěž v bagu? Hraje se v jedné třetině a na jednu bránu. Gól může padnout pouze po nahrávce. To mě baví, člověk se moc nenajezdí. Je to technický a bezkontaktní sport přesně podle mého gusta. Tohle bych si dokázal představit hrát. Extraligu v bagu (smích).

Vy jste vždy dbal na kondici a tvrdou přípravu. Také jste mi v dřívějších rozhovorech říkal, že ráno vstanete, protože musíte. Teď už je to po zdravotní stránce lepší?
Rána po zápasech bývaly hodně těžká. Byl jsem otlučený a musím říct, že se to teď zlepšilo. Tělo neprochází takovou zátěží a stává se mi z postele o dost lépe. Na druhou stranu mi občas chybí takový ten pravidelný hokejový režim.

13. září 2013. První zápas Leoše Čermáka v pozici kapitána Komety. Foto: Michal Eger.

Před utkáním se Spartou jste si užil velkolepou rozlučku s kariérou. Cloumaly s vámi emoce?
Byl jsem dojatý. Byl to velký večer, zažíval jsem neskutečné emoce. Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že mi klub uspořádá takovou rozlučku. Dostalo se mi velké pocty a uznání a jsem šťastný, že jsem tolik let mohl být součástí komeťácké organizace.

Měl jste na krajíčku?
Měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Byly to dojemné chvíle. Moc si toho vážím. Bavili jsme se o tom, že budu mít před utkáním se Spartou ukončení kariéry, ale že to bude až tak velké, to jsem netušil. Dostal mě ten dres pod stropem haly.

Užil jste si děkovačku s hráči na ledě?
Bylo to krásné, ale zároveň smutné, protože si uvědomuju, že takový aplaus už nezažiju. Když jsme vloni skončili v play-off, měli jsme velkou děkovačku a říkal jsem si, že je to asi moje poslední. Byl to teď krásný pocit, snažil jsem se to užít a zapamatovat si to.

U hokeje jste zůstal, byl to váš sen?
U hokeje jsem zůstat chtěl, najít si nějakou pozici, která by mně seděla. Zjednodušeně řečeno, poznávám hokej z druhé strany a uvidíme, co to přinese...