Rusy jsme učili hrát hokej, vzpomíná Vlastimil Bubník

Rusy jsme učili hrát hokej, vzpomíná Vlastimil Bubník
 

Když slavila brněnská Kometa před měsícem 55 let od svého založení, byl u toho. Když začátkem listopadu velkolepě oslavoval stoleté výročí celý český hokej, také se na něj nezapomnělo. Pokud by se letos konala oslavná akce české kopané, ani tam by tento pán nechyběl. Jedenáctinásobný mistr republiky v ledním hokeji, vicemistr světa, olympijský medailista, majitel bronzu z Poháru národů v kopané - pan Vlastimil Bubník. Muž, který patří mezi největší legendy současného Brna, nám poskytl ve svém hájemství následující exkluzivní rozhovor.

 

Hrát vrcholově fotbal i hokej, to už je dnes utopie. Jak se vám dařilo skloubit oboje dohromady?
Tehdy to šlo. Nehrálo se celý rok, fotbal byl do října, pak hokej, takže se to dalo zvládat. Bylo to rozdělené. Dnes už by to možné asi nebylo. Ale samozřejmě to úplně lehké nebylo, ten přechod mezi sporty, reprezentace…

Jednou vám prý dokonce musel klub zařídit i letadlo, je to pravda?
Ano, to se udělalo, jednou nám to takhle ulehčili. Hrálo se proti Spartě, krylo se to, tak jsme se proletěli.

Měl jste některý sport raději, nebo jste si na hřišti užíval oba stejně?
Ne, to bylo stejné, oba sporty jsem měl a mám rád. V létě fotbal, v zimě hokej.

S fotbalem jste ale skončil o něco dříve. Pročpak?
Ona se tehdy hokejová sezona začala protahovat, na jaře se hrálo například mistrovství světa, v té době už běžela fotbalová liga, takže fotbal musel do pozadí.

S hokejovou reprezentací jste začínal v době, kdy tehdejší tým skončil v lágrech po vykonstruovaných procesech. Nebáli jste se něčeho podobného i vy, následníci mistrů světa z roku 1949?
Ne, strach jsme neměli. Ty hráče jsem znal samozřejmě všechny. Já patřil do širšího kádru, jenže na mistrovství se nakonec tehdy nejelo.

Když už jsme u tehdejší reprezentace – jméno Bubník se tam vyskytovalo hned třikrát. Byli jste s „kolegy“ nějak spřízněni?
Ano, máte pravdu. Byl tam ještě Václav Bubník, vítkovický bek, pocházel myslím z Prahy, ten už zemřel. A pak samozřejmě Gusta. Nějaké vzdálené příbuzenské svazky tam jsou.

Máte několik medailí, jednu fotbalovou, čtyři hokejové. Je některá z nich pro vás cennější, nebo je řadíte na stejnou úroveň?
To se těžko říká, každá je jiná, jinak vybojovaná. Tehdy se to bralo i podle toho, jaké kádry se utkaly, kdo přijel ze zámoří, koho postavili Rusové… My ty týmy měli víceméně stejné, moc se to neměnilo.

V roce 1961 jste byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje, jak takový ceremoniál probíhal?
Jednoduše. Na banketu, kde se předávaly tehdy medaile, mne vyvolali, potřásli mi rukou, předali cenu a bylo to hotové. Tehdy se to dělalo ještě takhle, v civilu, na večeři, ne jako dnes.

Na tomto turnaji jste dokázal během jednoho zápasu devětkkrát skórovat, ten zápas vám asi z paměti nevymizel.
Ano, to bylo proti Finsku. Finové tehdy začínali, to nebyl zdaleka tak silný tým, jako mají poslední roky. Neměli tu praxi ani zkušenosti. Zápas skončil 10:0, pokud si pamatuji. Ale nebyl to náš rekord, v lize jsme jednou dali Pardubicím tady v Brně devatenáct branek (úsměv).

Přejděme k fotbalu. Startoval jste na Poháru národů, což byl předchůdce dnešního evropského šampionátu, a hned jste se gólem postaral o bronzové medaile. Bylo těžší se prosadit brankově v kopané? Přeci jenom gólů tam padá méně.
Asi ani ne. Branek padá méně, ale člověk je zapojen do té hry a ani si nevzpomene, co je těžší. Já byl útočník, góly se čekaly. Tehdy jsme porazili Francii 2:0, předtím nestačili v semifinále na Sověty. Ti měli silný tým.

Hrát jste mohl i na MS ve fotbale v roce 1954, tam jste ale dal přednost škole. Byla to těžká volba?
Sport neměl tehdy tu váhu, takže jsem dostal jasně najevo – buď chceš pracovat, nebo sportovat. Já tedy dělal ekonomku, byl jsem vyučený zahrádník, ale chtěl jsem maturitu. Musel jsem se rozhodnout pro školu…

Další vás úspěch se netýká medaile – na olympiádě v Cortině d´Ampezzo jste nesl vlajku své země. Jaký to byl pocit?
Samozřejmě to byla čest, nést československou vlajku. Byl jsem tehdy vybrán, kluci to nějak rozhodli, samozřejmě mne to potěšilo.

Víte o tom, že díky hranému dokumentu z této olympiády jste veden v záznamech i jako herec?
Ano? Tak to už si opravdu nevybavím. Možná jsem se tam jen někde mihl a oni to zapsali a archivovali.

Od roku 1997 jste členem mezinárodní síně slávy, zúčastnil jste se osobně ceremonie?
Ano, byl jsem tam. Konalo se to tehdy venku, přímo ve Švýcarsku, v sídle svazu

Letos jste absolvoval další dvě oslavy, jak tu brněnskou, tak republikovou, dostal jste několik ocenění i od prezidenta a premiéra. Jak jste si to užíval?
Tu brněnskou oslavu jsem de facto odstonal v nemocnici, udělalo se mi nevolno, ale dojmy mi to nezkalilo. Naopak. Já si to všechno pěkně přebral, užil si to, pak při odchodu to na mně dolehlo. Zase jsem viděl staré známé, sešlo se nás tam docela dost, lidi přišli, bylo to pěkné.

Vídáte se i jinak se svými bývalými spoluhráči? Chodíte někam posedět?
Nechodíme už nikam. Léta běží a tomu zdravíčku člověk neporučí, radši mám svůj klid tady doma.

Na závěr kariéry jste z Brna přestoupil do Ostravy, shodou okolností jste odešel v poslední „titulové“ sezoně. Jak se to seběhlo?
Po domluvě, v Brně končil trenér Bouzek, já tu byl už dlouho. Dohodli jsme se takto. V té poslední sezoně jsme titul vybojovali až na úplný závěr, za rok to pak klukům už nevyšlo.

Pak přišlo vaše jediné angažmá v cizině, v rakouském Feldkirchu. Jak to se urodilo?
Tak tehdy se chodilo do ciziny až ve zralém věku, dřív to nešlo, byla taková doba. V Rakousku ve Feldkirchu jsem strávil tři sezony a pak s hokejem skončil úplně, jen jsem trénoval. Doma nebo tehdy v Jesenici, v Jugoslávii. Tam nebyla slabá liga, hrálo tam hodně silných týmů, například Bělehrad, s nimi to byly hodně vypjaté zápasy. Ale pár úspěchů jsme tam udělali., dvakrát jsme byli mistři. Po návratu jsem zase trénoval mládež v Brně a učil na Úvoze. To byl vlastně začátek tamní hokejové školy.

Nepomýšlel jste o emigraci? O vás se říkalo, že máte na NHL.
To bylo těžké. Víte, jaká to byla doba. Emigrovat znamenalo nechat tu rodiče, příbuzné, které by tu pak odrovnali. Samozřejmě to lákalo, hrát jinde, ale nešlo to.

Za svůj život jste potkal spousty hokejistů, vybavíte si například setkání s některou legendou?
Legendy? Těch bylo… My jsme byli tehdy jedna velká rodina, znali jsme se. Nejvíce jsme potkávali samozřejmě Rusy. Byla povinná družba, společné akce, dost často se to na večeři zvrhlo (úsměv). Jinak například Švédové byli spíše odtažití, vídali jsme se, ale nic víc. U nich tehdy byla prohibice, tak možná i proto (úsměv). Jinak Rusy jsme učili hrát hokej. Oni si nás povolali do Moskvy, hrálo se za zavřenými dveřmi, nikdo to nesměl vidět. Jen papaláši tam mohli. Všechno si psali, fotili. I v šatně věci, co jsme nechali sušit. Všechno si nafotili, prozkoumali, v čem hrajeme. Vše nám přeházeli. Dá se tedy říci, že jsme je naučili hrát hokej, používat výstroj. Oni měli tehdy rychlobruslařké brusle, pod kotníkem, žádné pevné „kanady“. Na hlavě měli tankistické kukly. Učili se za pochodu.

Vzpomenete si na nějakou zajímavou historku z dávných hokejových časů?
Jednou pro nás přilétlo letadlo, ani nevím, co to bylo. Vylezla pilotka, v kovbojském, na zádech brokovnici, za pasem kolt, celá ozbrojená. Šla se ohlásit do haly a my jen zírali. Ota Pavel, který hrával za LTC Praha, se o tom dokonce zmínil i v některé své knížce.

Jak probíhá váš všední den
Tak já už toho moc nenadělám. Mám tu pohodu, klid, v televizi se rád podívám na sport, nejen hokej a fotbal, i košíkovou, cokoliv. Před spaním mám rád kulečník.

Nesvádíte o televizi bitvy?
(Do rozhovoru vstupuje manželka) Bitvy o televizi nejsou, řešeno to je dvojí televizním přijímačem (úsměv). Manžel je v obýváku, tam máme kabelovku, sportovní kanály. Já jsem vedle.

Aktuálním problémem těchto dnů je nová hala a demolice té staré, pamětnice jedenácti titulů Za Lužánkami. Co na to říkáte?
Hala? Tak je to velká škoda. Velká. To prostředí bylo ideální, sjížděli se k tomu lidi z celého regionu, nejen z Brna. To byla vždycky sláva, když se hrálo. Lidi už tehdy jezdili auty, místa tam bylo dost, nebylo to úplně v centru, ale obslužnost stadionu byla taky dobrá. Je to velká škoda, to bylo ideální prostředí pro hokej. Pro hokej i pro fotbal.

Sledujete aktuální dění v brněnském sportu?
Ano, snažím se sledovat vše. Kometu určitě, ale i další sporty, fotbal, volejbal, košíkovou.

Když jsme u basketbalu, vnímáte, jak skončil brněnský mužský klub.
Ano, to je taky smutné. Basketbal tu býval chloubou, byl tu silný tým. Hodně se jim dařilo. Kozák, Kolář, Mrázek, to byli světoví borci.Teď už tam jsou jen ty ženy, těm se daří, mají silný celek. (Tam se dívá hlavně kvůli ženským, reaguje pohotově a s úsměvem manželka) .

Nelitujete třeba toho, že dnešní reprezentanti za své výkony dostávají astronimické částky a zabezpečí rodinu na celý život?
Vůbec ne. Opravdu tehdy byla jiná doba, prostě to fungovalo jinak. Hráli jsme dlouho pohromadě, více soudržně.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví!

Profil Vlastimila Bubníka

Rodák z Kelči hrál hokej a fotbal od svých třinácti let, obojí v Brně, kam se přestěhoval. V jihomoravské metropoli se podílel na zisku všech jedenácti titulů zdejšího hokejového klubu, paralelně válel i za fotbalový tým. Po angažmá v Brně bojoval v Ostravě, následně přestoupil do rakouského Feldkirchu. Po skončení kariéry trénoval mládež v Brně a slovinský tým Jesenice, se kterým vybojoval dva tituly v jugoslávské lize. V české nejvyšší soutěži nastřílel 300 branek, celkově jich má na kontě 421.

Do reprezentace nakoukl v období, kdy tehdejší zlatý tým prošel vykonstruovanými procesy a skončil ve vězení. V roce 1950 se rozhodlo o tom, že reprezentace nepoletí na mistrovství světa. Bubník odjel po reprezentačním srazu domů spolu s dalšími moravskými spoluhráči, což jej možná zachránilo. Zbytek týmu pak byl v jedné pražské restauraci zatčen (jednalo se hlavně o dlouhodobé reprezentanty).

Bubník reprezentoval na pěti světových šampionátech a čtyřech olympijských hrách, v roce 1961 vybojoval stříbro, třikrát pak bronz, stejnou medaili získal i v roce 1964 na olympiádě v Innsbrucku. Celkem nastřádal v reprezentaci 127 utkání, nastřílel 121 branek.

Jako fotbalový reprezentant získal v roce 1960 bronz na Poháru národů, v boji o tuto medaili jednou skóroval. Držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy Josef Masopust o něm prohlásil, že pokud by s fotbalem neskončil, určitě by hrál i na stříbrném světovém šampionátu v roce 1962. Vlastimil Bubník je často prezentován jako poslední obojžívelník, tedy sportovec, který dokázal vrcholově hrát fotbal i hokej.

 
 

Tento den před lety



×
Dnes v 16:00 | Jun.
HC Žďár nad Sázavou
HC Kometa Brno
×
Odehrané v 12:00 | Dor.
BK Mladá Boleslav
HC Kometa Brno

Copyright © 2004-2018 HC Kometa Brno & eSports.cz, s.r.o. | Informace o autorských právech | RSS kanál