Michale, základní část spěje ke svému konci. Jak se těšíte na víkend, kdy vás čekají hned dvě utkání?
Jsme zvyklí na úterý, pátek, neděle, takže je to trochu změna režimu a bude to náročnější, ale žádné extrémy bych v tom nehledal. Zkušenosti se dvěma zápasy ve dvou dnech už máme. Je potřeba vyhrát!
Mimo boje o šestku sleduje celá hokejová veřejnost také vypjaté duely o setrvání v extralize. Kometu čeká souboj s Kladnem i Pardubicemi, je to proti těmto týmům vzhledem k jejich situaci těžší?
My se na to takhle dívat nemůžeme. Soustředíme se především sami na sebe a do každého zápasu teď jdeme s jasným cílem – zvítězit a udržet si postavení v elitní šestce.
Často se probírá kanadské bodování, vy ale vévodíte zcela jiným statistikám. Těm, ve kterých vyhrává tvrdost, počet hitů a zblokovaných střel. Sledujete tahle čísla?
Určitě to není tak, že bych vývoj těchto statistik sledoval po každém utkání. Spíše jde o to, že stavím na agresivitě a tvrdé defenzivní práci celou svou kariéru a od toho se to odvíjí. Po celý život je to můj styl hry a pokud existuje nějaká statistika, která to ocení, vnímám to jako plus.
Je to zároveň styl hry, který od vás očekávají trenéři, spoluhráči i fanoušci, že?
Přesně tak, je to moje role v týmu a snažím se ji plnit na sto procent. Tak, abych tím co nejvíce pomohl Kometě k celkovému úspěchu.
Tradičním konkurentem je vám Jan Výtisk z Vítkovic. Vnímáte to tak, že se prezentujete podobným stylem hokeje?
Nemůžu říct, že bych ho bral jako konkurenta. Prostě jde o dalšího hráče, jehož styl hokeje je tomu mému hodně podobný. Důraz, obětavost, obranné dovednosti...
Podle čeho se rozhodujete, zda při blokování střel zůstat stát, jít do pokleku nebo se do střely položit?
Vždycky záleží na tom, jak vypadá ta konkrétní situace. Ovlivňuje to spousta faktorů. Mám zlomek vteřiny, abych si to v hlavě vyhodnotil, rozhodl se a zůstal stát, poklekl nebo do střely lehnul. Někdy se vám samozřejmě stane, že jdete při nápřahu soupeře na led, ale on vás nakonec objede s pukem na holi. Tak už to bývá, když se rozhodujete během krátké chvilky.
Mění se vaše defenzivní úkoly s ohledem na to, zda chytá Marek Čiliak nebo Karel Vejmelka? Mají na vás odlišné požadavky?
Jsme tady společně už čtyři roky a zvykli jsme si na sebe takovým způsobem, že už si k tomuhle nemusíme nic speciálního říkat. Každý máme jasno.
Od kdy platí, že jste to právě vy, kdo pro tým odvádí tu černou práci?
Je pravda, že můj otec mě do toho tlačil od malička. Už je to opravdu hodně dlouho a provází mě to až do dnešního dne.
Někdo chce být na ledě důrazný, ale pak skončí na trestné lavici. Jak složité je pro hráče vašeho typu vyvarovat se faulům?
Těžko se to popisuje. Řekl bych, že to člověk prostě musí mít v sobě. Dost záleží samozřejmě na rozhodčích a vývoji zápasu. Někdy vám to prochází, je to na hraně, jindy se dostanete až za hranu. Jak říkáte, kdekdo chce hrát agresivně, ale pramení z toho nedovolené zákroky. Podstatné je v danou chvíli najít tu hranici, kdy jste tvrdý, ale zároveň hrajete čistě.
Zmínil jste rozhodčí. Změnilo se nějak výrazně za vašeho působení v extralize jejich měřítko pro posuzování zákroků?
Dneska se na to rozhodčí dost pozorně dívají a sledují detailně každý souboj. Kdysi menší háčky a zákroky hokejkou procházely, teď se to často trestá.
Blížíte se k metě 800 odehraných zápasů v české nejvyšší soutěži. Zkuste zavzpomínat, jaký byl Michal Gulaši před deseti lety v porovnání s dneškem...
Michal Gulaši před deseti lety? (smích) Mladý, rozlítaný kluk! Teď jsem určitě klidnější a zkušenější.
V letošní sezóně jste vynechal pouze jeden zápas a již dlouhé roky se v základní části dostáváte blízko k 52 utkáním. Zdravotní komplikace se vám vyhýbají, že?
Je to tak! Musím zaklepat, protože vážnější zranění mě v kariéře nelimitují. Jsem hrozně rád, že nemusím stát nějaké delší pauzy. Pro každého hráče je to vždycky utrpení, vypadnete z tempa, řešíte nepříjemnosti, nabalují se na to problémy.
Tuhle sezónu vedle vás roste Stanislav Svozil. Jak se vám s nadějným sedmnáctiletým bekem Komety spolupracuje?
Standa je obrovský talent, který má ještě všechno před sebou. Snažím se mu samozřejmě pomoct, někdy ho popostrkávám do útoku s tím, že já splním ty vyloženě defenzivní povinnosti. Role v naší obranné dvojici jsou jasně určené. Hrozně mu přeju, aby to dotáhnul co nejdál to půjde a pokud jsem tomu jen trochu nápomocný, jsem za to moc rád.
Vy letos oslavíte 34. narozeniny. Je poslání psa obranáře postupem času stále náročnější?
Jestli ta moje hra bolí víc a víc? To bych ani neřekl, zatím to tak necítím. Ne že by to někdy nebolelo, ale já takhle hraju celý život a jsem s tím smířený. O to je to pro mě lehčí, nemůžu si na nic stěžovat!