Po skončení kariéry kamioňákem? Je to jedna z možností, říká Vojtěch Němec

Vojto, když se zpětně podíváte za svou kariérou, jak těžké se bylo prosadit do extraligy?
Samozřejmě to nebylo nic jednoduchého. Tehdy nebylo povinností, aby nastupovali mladí hráči, takže kdo na to neměl, prostě nehrál. Byl to tvrdý boj o sestavu. Když jsem dospěl do věku, kdy bych snad mohl pomýšlet po áčku v Liberci, zrovna byla výluka z NHL. V mužstvu hráli kluci jako Vrbata, Nedorost, Modrý, Kotalík a další. Nebyla prakticky žádná šance se do sestavy dostat. Odešel jsem do druholigového Jablonce a odtam vlastně začala moje cesta dál.

Už jste to nakousl. Do čtyřiadvaceti let jste prakticky nastupoval jen v nižších soutěžích, ale přesto, věřil jste, že se nakonec dostanete do nejvyšší soutěže a v ní se vám podaří získat kompletní sadu medailí?
Upřímně řečeno, nevěřil. Měl jsem za sebou pár let v první a ve druhé lize a nebylo to nic moc. Tajně jsem však doufal, že si jednou aspoň na chvíli extraligu zahraju. Nakonec to dopadlo lépe, než jsem vůbec očekával. Můžu s klidem říct, že jsem na to hrdý, co jsem dokázal, a že jsem se dokázal prosadit. Mrzí mě ale, že už to všechno skončilo.

Na jakou sezonu budete nejraději vzpomínat?
Je jasné, že na tu mistrovskou, tady není o čem. Ale také bych rád vyzdvihl sezonu 2013/2014, kdy jsem hrál ve formaci s Tomášem Svobodou a Honzou Káňou. Šlapalo nám to neskutečným způsobem, hokej nás bavil, každé střídání jsme si užívali. Na tuhle sezonu budu vždycky rád vzpomínat.

A který zápas byl z vašeho pohledu asi tím nejvydařenějším?
Asi vás nikoho nepřekvapím, že to bude play-off se Spartou, ve kterém jsem vstřelit hattrick. Také jsem si užil svůj první gól v extralize proti Vítkovicím, který jsme vyhráli doma 8:2. Pak jsem přidal ještě jeden gól a měl k tomu tři asistence. Tak na tohle taky nezapomenu. 

Jak těžké se bylo neustále vracet po zranění? Vy jste měl snad všechny druhy operací…
Žádná sláva. V mém případě jich bylo fakt hodně, ale nebylo to ani kvůli fyzičce, ale spíš byla špatná psychika. Člověk pořád musel začínat od nuly a nebylo to ono. Zranění ke sportu patří, ale v mé kariéře toho bylo tolik, že mi to rozhodně nepomohlo.

Přemýšlel jste někdy, že to už to fakt nemá cenu a je čas to zabalit?
To ani ne, takové myšlenky jsem neměl. Byl jsem ale na sebe hodně přísný, protože výkony hlavně ke konci nebyly ideální. Poslední dobou jsem měl v hlavě semínko pochybností, které rostlo a rostlo. Říkal jsem si, jestli na to vůbec ještě mám. Nedokázal jsem to už bohužel zastavit.

Po vydařené éře jste odešel do Boleslavi, respektive do Plzně, i tam to nebylo vůbec špatné z vašeho pohledu. Jak vzpomínáte na angažmá v dresu Indiánů?
Na Plzeň budu také vzpomínat moc rád, především na tu první sezonu. Brutálně jsme tam trénovali už od přípravy, bylo to někdy snad až za hranicí únosnosti. Nakonec mi to ale pomohlo, dostal jsem se do formy a nasázel snad dvacet gólů.

Už jste si možná v té době myslel, že jste za extraligou zavřel definitivně dveře, ale ještě jste se stihl vrátit do Komety, a něco v ní v loňské sezoně odehrát.
Když jsem odcházel z Plzně, myslel jsem si, že je hotovo. Začátkem května, kdy začínají přestupy mi ale hned volal jeden extraligový mančaft, jestli nechci přijít na pozici prvního centra. Proč odcházím z extraligy, jestli jsem se nezbláznil, že by mě hned vzali. Chtěl jsem ale vrátit blíž k domu a vybral si Znojmo. V extraligu jsem už moc nedoufal, obzvlášť kvůli loňskému zranění. Ani jsem moc netrénoval. A pak mi zavolal Libor Zábranský, ať se vrátím zpátky do Komety. Bylo to skvělé, měl jsem velkou radost, že si ještě byť na krátko můžu zahrát nejvyšší soutěž. Za tu šanci bych mu rád poděkoval

Teď k vaším číslům. V Kometě 339 zápasů – 196 bodů, to není špatné číslo, co myslíte?
Hokejistu bych úplně neposuzoval podle bodů. Znám hromadu kluků, kteří hrají výborný hokej, ale body nedělají. Mají své úkoly v týmu. Já byl vždycky útočně laděný hráč a body jsem sbírat chtěl. Občas to bylo i na úkor obrany (smích). Ale celkově to nebyla špatná kariéra a nemám se za co stydět. Za sedm let jsem získal pět medailí, čtyři v Kometě a jednu v Plzni. To není špatná sbírka, i když samozřejmě na takového Ondru Kratěnu nemám (smích).

Kdy přišel ten rozhodující moment, že to nepůjde a pověsíte brusle na hřebík?
Nahrálo k tomu víc faktorů. Měl jsem nějaké sezení s panem majitelem Oherou, který mi řekl, že to není ono. Zranění je hodně, na ledě to není ideální, takže jsme se dohodli na ukončení. Bylo to z mé strany trápení, to musím přiznat. Musel jsem se do všeho přemlouvat, mladým klukům jsem nestačil. Zvlášť v této zahraniční soutěži, která je hodně založená na bruslení. Nepřeváděl jsem výkony, na které jsem byl zvyklý, které by pomohly týmu.

Co máte nyní v plánu, budete jezdit kamionem?
Vypadá to tak. Mám nějaké nabídky, kam jezdit. Možná si pořídím vlastní, možnosti nějaké jsou.

Autobus by vás nelákal?
Asi spíš ne. To už je moc velká zodpovědnost, zůstal bych u toho kamionu (úsměv). Na druhou stranu jezdit s hokejovým mančaftem by nebylo špatné. Zase bych se vrátil do toho prostředí, na které jsem byl léta zvyklý. Zažijete spoustu srandy, jste ve skvělé partě kluků. Tohle mi bude moc chybět. Jak ale říkám, autobus mi k srdci nepřirostl.