Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí ukončit bohatou hráčskou kariéru?
Konec kariéry jsem měl v hlavě už loni po druhém mistrovském titulu s Kometou. Vidina zlatého hattricku mě ale nahlodala natolik, že jsem do toho ještě na jeden rok šel. Sám v sobě jsem byl srovnaný s tím, že půjde o moji poslední sezónu. Že skončím, bylo moje vnitřní rozhodnutí, na které jsem byl delší dobu připravený.
Rozhodla otázka zdraví?
Jsou to spojené nádoby. Dlouhodobě mě trápily potíže se zády. Čím dál víc času jsem trávil regenerací, abych se udržel ve hře. Zdravotní problémy mě omezovaly jak v tréninku, tak ve hře. Hokej mě hrozně bavil a jsem šťastný, že jsem ho mohl hrát až do jednačtyřiceti let. Ale všechno jednou končí. Dostal jsem se do fáze, kdy mě potkalo to nejlepší, co mohlo. Jsou hokejisté, kteří by rádi pokračovali v kariéře, ale už o ně není zájem. Já jsem si kariéru prodloužil, zájem o mě byl a podařilo se mi splnit si velký sen v podobě dvou mistrovských titulů s Kometou. Už když jsem do Brna před lety přicházel, toužil jsem vyhrát ten pohár, po kterém jsem celou kariéru snil. Moc si vážím toho, že se nám to podařilo.
Kvůli zdravotním komplikacím jste v posledních letech pozměnil tréninkový proces. Dá se říct, že jste si tím kariéru o několik sezón prodloužil?
Hokej se pořád vyvíjí. Abych mohl konkurovat mladším a hrát ve slušné formě, musel jsem si trénink upravit. Celou kariéru jsem byl zvyklý dost posilovat. Poslední dobou mě ale při cvičení čím dál víc bolela záda, tak jsem musel tréninkový proces upravit. Našel jsem cestu, která fungovala. Posilovna šla do pozadí, víc jsem se věnoval tréninku na ledě a kompenzačním cvičením.
Byla pro vás priorita zůstat i po skončení hráčské kariéry u hokeje?
V kabině jsem žil celý život, to je věc, která po kariéře chybí asi každému. Našel jsem si jiné aktivity, které jsem dělal v průběhu hráčské kariéry a svým způsobem jsem se na ten přechod chystal. Tak, abych ze dne na den jen neseděl doma, ale abych měl co dělat.
Co například?
Například jsme v Třebíči s manželkou otevřeli svatební salón Donna, kde nabízíme pronájem i prodej svatebních a společenských šatů a vše, co patří ke svatbám.
To by mohli komeťáci dostat nějakou zajímavou slevu, co říkáte?
Jasně, kamarádům nebo fanouškům Komety, kteří přijdou s permanentkou nebo nějakým důkazem, že fandí, dáme dvacetiprocentní slevu (úsměv).
Nechtěl jsem z hokeje úplně odejít. Nyní jsem se chtěl víc věnovat rodině a mít víc volného času. Dostal jsem nabídku od Libora Zábranského na pozici manažera pro hráčský rozvoj. Láká mě pracovat s mladými hráči, myslím, že mě to bude bavit. Dohodli jsme se, že to na rok zkusíme a pak si vyhodnotíme, zda to má pro obě strany přínos.
Využít při tom můžete zkušenosti ze své bohaté kariéry. Když se za ní ohlédnete, jaké milníky se vám vybaví?
Na začátku pro mě byl velký skok z juniorky Třebíče do mužského hokeje. Nechybělo mnoho a málem jsem s hokejem skončil. Prokousal jsem se ale do mužů a pak přišel přestup do extraligového týmu. Když se za kariérou ohlédnu, každý tým, kterým jsem prošel, pro mě znamenal velkou zkušenost. Ať už to bylo působení pod trenérem Vladimírem Růžičkou ve Slavii nebo potom štace v Rusku, v Liberci. Na všechno vzpomínám jen v dobrém. Například zahraničí mě zocelilo, byly tam úplně jiné, tvrdší podmínky. Samozřejmě třešnička na dortu je Kometa, ta je pro mě úplně nejvíc.
Na rozhraní juniorky a mužského hokeje jste chodil do civilního zaměstnání, nevěděl jste, jestli se hokejem budete vůbec živit. Ovlivnilo vás toto období hodně?
Samozřejmě. Měl jsem trochu těžší cestu, ale člověk si pak všeho víc váží, protože ví, že mu nikdo nic zadarmo nedá. Všechno si musí vybojovat sám. Když se chce udržet v extralize a udělat kariéru, musí pracovat. Dnes vidím některé mladé, talentované hráče, kteří si myslí, že mají všude otevřené dveře, že na ně každý čeká. Že když s nimi není spokojený trenér, půjdou jinam a tam to bude lepší. Realita je ale jiná. Když jsem měl nějaký problém, hledal jsem příčiny u sebe. Takže když jsem neměl na ledě tolik prostoru, řekl jsem si, že musím svého nadřízeného výkony a přístupem přesvědčit, abych si svoji pozici vybojoval. Třeba takové Rusko mě zocelilo nejvíc.
Jak se říká – kdo nezažil, neuvěří. Já poznal Rusko v dobách, kdy ještě neexistovala KHL, ale jen Superliga. Bylo to období po přelomu milénia, český hokej byl na vrcholu a tak se ruské kluby začaly poohlížet po českých hráčích. Ruští hokejisté měli problém přijmout cizince. Životní úroveň tam byla úplně jinde, než je teď. V týmu se na vás vlastní spoluhráči dívali tak, že jim berete práci. Takže obrovský konflikt. Dostat je na svoji stranu mi trvalo tři čtvrtě sezóny. V té době to tam bylo celkově ostřejší, šarvátky na tréninku mezi spoluhráči byly na denním pořádku. Konkurence byla podobná jako v Americe, spousta hráčů na pár míst. V Česku je to mnohem přátelštější, v Rusku si každý musel urvat to svoje.
Navíc stále se opakující režim hotel, letadlo, zápas…
Přesně tak. Dlouhé hodiny jsme trávili na báze, člověk byl pořád zavřený na zimáku. Když dostal tři hodiny volno nebo se jeden den mohl normálně vyspat, byl to malý zázrak. Jinak se všechno točilo kolem hokeje. Byla to spíš vojna než život. Zkrátka byly dvě varianty. Buď jste se snažil v té vodě plavat a přizpůsobit se a zocelilo vás to, nebo jste si řekl, že o to bojovat nebudete, sbalil jste si kufry a šel pryč. Já se vydal tou první cestou. Samozřejmě byla i spousta okamžiků, kdy jsem si říkal, že už to nemá smysl, ale vydržel jsem. Rusko pak šlo i ekonomicky hrozně dopředu, tamní životní úroveň dnes a v roce 2002 se nedá porovnat.
Nakolik těžký okamžik pro vás představovalo zranění oka, které jste utrpěl v roce 2005?
Přiznám se, že to byl nejtěžší okamžik v mé kariéře. Zranění bylo ve finále tak vážné, že jsem nejprve řešil, jestli budu moc hrát hokej. Doktoři tomu moc nevěřili, protože těch operací oka jsem měl víc. Dost mě to stresovalo. V jisté fázi léčení jsem to začal brát tak, že by mi už ani nevadilo, kdybych nehrál hokej, hlavně abych viděl. Po zranění jsem přijal myšlenku, že se k hokeji nemusím vůbec vrátit. Měl jsem štěstí, že mi doktoři pomohli, všechno dobře dopadlo a já mohl u hokeje nakonec zůstat.
Když jste v roce 2011 přicházel do Komety, věděl jste, co vás čeká?
Jsem z regionu, takže jsem Kometu samozřejmě sledoval. Kluky z Brna jsem potkával už v mládežnických kategoriích, znali jsme se. Věděl jsem, jaká je tady fanouškovská základna. Pamatuji si, jak se hrálo finále první ligy před vyprodanou halou. Lákalo mě do Brna jít, moc jsem si to přál. Dostal jsem nabídku, dobře to dopadlo a jsem strašně šťastný, že jsem tady mohl strávit tak velkou část kariéry. Kometa je moje srdcová záležitost.
Byla i období, kdy se nám tolik nedařilo, ale obecně to byla fantazie. Když vyjedete na led, vidíte plnou halu, tu neskutečnou atmosféru… Brněnští fanoušci jsou nejlepší v republice, Kometou žije celý region. Je to to nejlepší, co mě v kariéře mohlo potkat. A jsem šťastný za to, co se nám všem společně v čele s Liborem podařilo dokázat.
Šest let jste byl kapitánem týmu, jste nejúspěšnější kapitán Komety od dob legendárního Vlastimila Bubníka. Co všechno kapitánské céčko na hrudi obnášelo?
Je to obrovská čest a závazek zároveň. Nevím, jak to mají ostatní, ale já se cítil být zodpovědný za kabinu a za výsledky. Je tam sice dvacet lidí, ale kapitán a starší hráči by měli tým svým způsobem držet, aby fungoval. Aby nedošlo k nějakému rozkladu. Byl to velký zážitek, i když několik bezesných nocí taky proběhlo (smích). Když jsem začal dělat kapitána, víc než na svůj výkon jsem se soustředil na ten týmový. Řešil jsem kabinu jako komplex, aby všechno fungovalo po všech stránkách.
Co dělá kapitán, když na mužstvo přijde útlum?
Musíte hledat cesty, jak z toho ven. Zjistit, kde je problém, kde vás tlačí bota. Důležitá je komunikace v rámci kabiny a také s trenéry. Je dobré, když trenér umí naslouchat a dokážete najít společnou cestu. Když si jede to svoje a nenaslouchá, nemusíte se z těch problémů ani dostat. Měla by tam být vždycky symbióza mezi mužstvem, trenéry a vedením. Pak můžete najít společné východisko. Poslední roky stál na střídačce Libor Zábranský. Věřil nám, byl hladový po úspěchu. Když byly nějaké problémy, nějakým způsobem se to vykomunikovalo a našli jsme společnou cestu.
V posledních třech sezónách působil v mužstvu další zkušený hráč Martin Erat. Měl jste v něm velkou oporu?
Martin je obrovská osobnost a hokejový fanatik, který je neskutečný v kabině. Dokáže ji seřídit, stejně jako pak na ledě řídí přesilovky. Byl jedním z klíčových lidí v týmu. Jak jsem říkal, není to jenom o kapitánovi, ale i o zkušených hráčích. Vedle Martina byl Ondra Němec, Martin Zaťovič… V tomto jsme byli poslední roky silní.
Hrozně to potěší a zahřeje u srdce. Když jsem viděl dokument KOMETA FILM (Z nebe do pekla a zpět), běhal mi mráz po zádech. Úžasný pocit. Vybavily se mi vzpomínky z konkrétních zápasů, jak jsme to prožívali. Je to fantastické. Velmi ale oceňuji i rok 2012, kdy jsme z předkola play-off došli až do finále. Byli jsme trošku podceňovaný tým, všechno si ale sedlo. Byla to první euforie, jak u hráčů, tak u fanoušků. Neměli jsme na sobě tlak, že musíme za každou cenu uspět, a všechny nás to strhlo. Poslední roky byly ambice zřejmé, byli jsme pod větším tlakem. Finále v roce 2012 bylo míň očekávané, asi jako kdyby jamajský bob vyhrál olympiádu (smích).
Velkou sílu ukazuje Kometa tradičně v play-off. Co se před vyřazovacími boji v kabině děje?
Základní část se hraje dlouhou dobu, týmu se daří v sinusoidách. Někdo má stabilnější výkonnost, podle toho se utváří tabulka. Play-off je už hra o život, na krev. Vždycky jsme se snažili nachystat kabinu tak, aby všichni byli hladoví. Je to jako mistrovství světa. Máte pár zápasů, které rozhodují o úspěchu a neúspěchu. Snažili jsme se na ně maximálně koncentrovat. Měli jsme typy hráčů – bojovníků vhodných pro play-off. Za poslední tři roky jsme se na tyhle zápasy chystali už od Vánoc. Každý se připravoval tak, aby měl vrchol formy se startem play-off. Snažili jsme se pro úspěch udělat maximum.
S Kometou jste získal kompletní sbírku medailí. Máte doma nějakou síňku slávy?
K narozeninám jsem dostal speciální poličku s věšákem na medaile. Dal jsem si ji do pracovny, vyvěsil na ni medaile. Takže teď o nich mám přehled a můžu se kochat (úsměv). Pro mě je nejdůležitější, co cítím vnitřně a že mám zážitky do konce života.