Pane Pešoute, zkuste zavzpomínat na vaše trenérské začátky?
První větší štace byla v Sokolově, kde jsem i hrál. Učil sem tam v hokejové škole a jednou se stala věc, že jsme jako hlavní mužstvo skončili trénink a na led šla čtvrtá třída. Klukům nepřišel z pracovních důvodů trenér, tak mi řekli ať tam zůstanu, protože je zároveň učím, že bych se jim mohl věnovat i na ledě. Po vánočních svátcích jsem celé to mužstvo převzal natrvalo. První dva roky jsem ještě stihl sám hrát, učit i trénovat, ale nešlo to všechno stihnout. Navíc přišla nabídka z Karlových Varů, abych se stal šéftrenérem mládeže. Takže od té doby se věnuji trénování na profesionální úrovni.
První extraligová zkušenost byla právě v Karlových Varech, kde byl hlavním trenérem Miloš Říha a dělal jste mu asistenta. To pro vás musel být asi velice dobrá zkušenost.
On už byl v té době hodně známým trenérem a pro mě to byla velká škola. Tehdy mi bylo dvaatřicet let a teprve jsem v podstatě začínal. Určitě mi spolupráce s ním dala moc, takový ten agresivní styl s neustálým útočením. U toho jsem zůstal do teď.
Neprošel jste jen extraligou, ale dlouhé roky jste působil u reprezentačních výběrů. Sklidil jste řadu velkých úspěchů, ale bohužel i jeden velký neúspěch.
První tři roky byly výborné. Měl jsem k dispozici ročníky 1988, ze kterých se nám povedlo vytvořit skvělé mužstvo. V sedmnáctkách jsme vyhráli olympiádu mládeže, což se nikomu před námi ani po nás nepodařilo. V osmnáctkách jsme byli na Světovém poháru v Břeclavi druzí jen proto, že Kanada měla Jonathana Toewse, který ve finále vstřelil čtyři branky a my prohráli 5:3. Udělali jsme s tímto ročníkem vlastně poslední mládežnickou medaili z mistrovství světa, konkrétně stříbrnou v roce 2006. Rok před tím získala medaili i dvacítka, ale od té doby nic. Mládežnické reprezentace na nějaký další úspěch stále čekají.
Přitom ke zlatu mnoho nechybělo.
Na to se váže špatná vzpomínka. Prohrávali jsme v semifinále s USA 0:3 a já vystřídal Neuwirtha za Kováře. Utkání jsme nakonec dokázali zvrátit a Jirkou Tlustým vyrovnat tři minuty před koncem na 3:3. Pak jel v poslední minutě sám na bránu Jakub Voráček, ale nedal. Před koncem prodloužení jsme udělali hrubou chybu a do finále se nedostali. Tehdy jsme byli hrozně naštvaní, chtěli jsme udělat titul a potvrdit to vítězství na olympiádě. Jak ale vidíme s odstupem času, byl to vlastně velký úspěch, protože od té doby už žádnou větší radost nemůže mít. Za postup do finále jsem měl tehdy slíbeno od výkonného výboru ČSLH, že budu pokračovat ve dvacítkách, kam bych logicky přešel se stejným týmem. To se bohužel nestalo a nechali mě u osmnáctek.
A to je ta vaše černá kaňka na jinak povedené trenérské dráze u mládeže, souhlasíte?
Mužstvo jsem vůbec neznal, kluci měli v šestnáctkách a sedmnáctkách jiného trenéra a já začal aplikovat věci, které jsem chtěl já. K dispozici před mistrovstvím máte zhruba šest akcí, což je hrozně málo. Tým se nám nepodařilo dát dohromady a bohužel se stalo to, co se stalo. Přestože jsme třikrát vyhráli a třikrát prohráli, sled okolností tomu chtěl, že jsme padli do „B“ skupiny.
Kde se dá hledat s odstupem času ta hlavní příčina, že se tak poprvé v historii stalo?
Rok před tím jsme udělali bronz s Kanadou, větší část přešla do juniorské reprezentace a zůstalo tam šest hráčů, kteří to měli držet a být tahouny týmu. Jenže o ně byl velký zájem v Kanadě a hráli převážně tam. Takže mi na turnaj přijeli jen dva klíčoví hráči a takový Jakub Voráček dokonce přicestoval až v samotném průběhu. Po play-off byl unavený a my na něj spoléhali. Bohužel nám moc nepomohl, ale nechtěl bych to samozřejmě házet na něj. Nebylo to pro něho vůbec lehké, přiletěl tak akorát na zápas s Finskem a stihl nastoupit až od druhé třetiny. K tomu všemu nás potkala velká smůla, ze sedmi obránců se tři v průběhu mistrovství zranili a v tom klíčovém duelu s Německem hráli pouze čtyři kluci. V poslední třetině to už bylo znát, že jim došli síly. Za stavu 3:3 jsme hráli přesilovku, ovšem po velké chybě přišel gól do naší sítě a soupeř ještě potvrdil výhru gólem do prázdné. Bohužel se to stalo, ale těch příčin bylo víc.
Povídejte.
V základní skupině jsme dvakrát vyhráli a dvakrát prohráli. Museli jsme se tak spoléhat na výsledky protivníků a Slováci senzačně porazili favorizované Finy, což nás stálo postup. Díky tomu jsme s Finskem museli jít do skupiny o udržení. Co čert nechtěl, Finsko skončilo poslední a výsledky se počítali pouze s těmi soupeři, kteří byli v té záchranářské skupině. Nám se tak dvě výhry škrtli a počítala se prohra právě s Finskem, se kterým jsme v základní části prohráli, přesto jsme v tabulce základní části skončili před nimi. Museli jsme porazit Lotyšsko, což ještě vyšlo, ale s Němci jsme hráli o všechno a jak jsem říkal, hrát pouze na čtyři beky a s takovým lazaretem, to bylo špatné.
To je taková spíš černá stránka vaší kariéry, ale určitě máte i hezké vzpomínky na reprezentaci.
Určitě ty první tři roky, kdy se dělaly medaile. To byla skvělá štace, kde byli výborní hráči. Řekl bych dokonce, že to byl do této chvíle poslední tým, který měl osobnosti. První pětka byla Frolík, Tlustý, Voráček, druhá Květoň, Láďa Růžička, Sklenář. Pak tam ještě byl z mladších Ondřej Roman z Vítkovic, který hraje letos výborně. Škoda, že tehdy nepřijel Řepík, jenž musel zůstat v Kanadě. Hodně nám chyběl, možná by nám k tomu kýženému zlatu pomohl, chyběli nám jeho góly, prostě velká škoda. Pak vzpomínám rád na Slavii, kde jsem trénoval pět let a dělat šéfa centra mládeže. Udělali se dva tituly v dorostech a bronz v juniorech, to bylo strašně příjemné. Rukama mi prošlo mnoho výborných hokejistů, ať už Jakub Klepiš, Kuba Šindel, Michal Birner, Roman Červenka, Vláďa Sobotka, Marek Kvapil nebo Tomáš Svoboda. To jsou všechno hráči, kteří něco dokázali a jsou ve svých týmech oporami. Také bych nerad zapomenul na mladého Láďu Růžičku, Sklenáře, Rotha, Furcha a další. Z Brna k nám došel velký talent Jakub Kachlík, bohužel se dvakrát zranil a musel ukončit kariéru.
S trenérem Kýhosem se znáte dlouho, už nějaký pátek spolu trénujete, ale vždy jste nebyli jen parťáci, ale i velcí soupeři. Vybavuje se mi play-off s Chomutovem?
Potkal nás zajímavý osud. Já jsem ho vlastně nahradil v Chomutově, protože odešel v průběhu sezóny trénovat do Brna. Čirou náhodou jsme se potkali v play-off a já tady byl úhlavním nepřítelem číslo jedna. Ta série byla fantastická a určitě nejlepší v první lize. Hrálo se na sedm zápasů a Láďa tehdy vyhrál. Shodou okolností jsme se pak potkali ve Varech a jak je ten osud trenérů někdy zajímavý. Z rodinných důvodů jsem se přestěhoval nedaleko od Brna do Kobylí. V loni šel trénovat do slovenské Skalice a před touto sezónou mi Láďa volal, jestli bych s ním nechtěl být v Kometě. To se nedalo odmítnout a jsem za tady to působení strašně rád. Nejen, že to mám blízko domů, ale protože je v Brně hokej velký pojem a místní fenomén. Co tady ten sport pro diváky znamená, to je fantastické a nikde jsem to nezažil.